Likava - hrad
Mohutná a v nedávné době poněkud tvrdě staticky zabezpečená zřícenina hradu na osamělém skalnatém kopci 650 m n. m. v podhůří Chočských vrchů, 5 km S od Ružomberku
| Typ: | Hrady, zříceniny, tvrze |  |
| Kraj: | Žilinský (Slovensko) | |
| Umístění: | Mapa | |
| Fotogalerie: | Likava | |
| Místa v okolí: | Místa v okolí | |
| Web: | hradlikava.webnode.sk | |
| Návštěva: | 2.6.2011 |
Likava patří k nemnoha slovenským hradům bez maďarského ekvivalentu, což svědčí o etnicitě obyvatel Liptova a využití místního jména. E. Fügedi za fundátora považuje známou osobnost magistra Donče a vznik klade do doby kolem r. 1335, kdy je hrad prvně připomínán. Donč už r. 1314 působil ve funkci zvolenského župana, později i jako správce Turce, Oravy a Liptova, a hrad k ochraně významné stezky vedoucí přes Oravu do Krakova tedy mohl nechat vystavět o něco dřív, snad do r. 1320. Po jeho smrti hrad připadl královské komoře a r. 1397 se ho dotklo tažení moravského markraběte Prokopa a knížete opolského Ladislava, při němž byl hrad dobyt a nakrátko obsazen. Snad kvůli tomu došlo k úpravám hradu, neboť umělecko-historická analýza ukazuje, že na hradě v l. 1410-1415 působila královská stavební huť. Ve 20. letech téhož století byl na hradě kastelánem Jan Messenpeku. Když kolem r. 1430 dostala Likavu královna Barbora Celjská, Janovým přičiněním se hradu zmocnili husité, jejichž posádka ho opustila až r. 1934.
Poté hrad patřil Janu Hunyadimu, který ho obnovil a vystavěl novou Z bránu. Posléze se v dočasném držení střídali Pankrácové ze Sv. Mikuláše a Petr Komorovský. Od něho získal Matyáš Korvín panství nazpět r. 1474 a po jeho smrti připadlo jeho nemanželskému synu Janovi. R. 1496 se hradu násilím zmocnil Štěpán Zápolský, ale ve sporu jeho syna Jana s Ferdinandem I. Habsburským o uherský trůn dobyl Likavu r. 1528 císařský generál Katzianer. Poškozené sídlo obdržel Ludvík Pekry a podle erbovních desek a nápisů z l. 1533-1535 ho velkoryse obnovil a přestavěl. Ovšem už v polovině století ho drželi Báthoryové a r. 1566 hrad zakoupil vojevůdce Jan Krušič z Lupoglavy. Ten se v období tureckého ohrožení postaral o důkladné opevnění. Obětoval tomu i obytné prostory a kapli ve V čele hradu, které výrazně zesílil a umístil do něho dělové komory, čímž ho přeměnil na polygonální dělovou baštu. O existenci gotické kaple svědčí zazděná vysoká okna. Nová a zmenšená místnost kaple se rovně ukončeným kněžištěm obracela k J. S vdovou po Krušičovi vyženil likavské panství Štěpán Illésházy, jenž patrně přestavbu završil. V pol. 17. stol. získal hrad knížecí rod Thökölyů.
Štěpán Thököly zajistil hradu vodní zdroj – studnu. Nacházela se pod bradlem jádra na J a ukrývala ji mohutná oblá bašta. Přístup vedl z horního hradu dlouhým dochovaným schodištěm ve skalním tunelu. Kromě toho byly opět upraveny výškově vyrovnané paláce a jejich fasády. Štěpán od r. 1651 budoval ohromné Z předhradí, dnes téměř ztracené v lesním porostu. Tři dochované okrouhlé bašty spojovala hradba běžící po hraně terénní terasy, před níž byl zčásti vyhlouben příkop. Ani to při obléhání císařským vojskem r. 1670 nepomohlo a po týdnu generál Heister hrad dobyl. K opětovnému obsazení povstaleckými oddíly Thökölyovců a císařskými vojsky došlo r. 1678, a proto se započalo s úpravou hradu na trestnici. Ale po povstání Františka II. Rákócziho došel už r. 1707 erár k rozhodnutí hrad demolovat. Realizace však nebyla zdaleka dokonalá, nicméně k proměně ve zříceninu došlo.
Hrad jako podstavu využil pozoruhodný a pro obranu mimořádně příhodný skalní útes, jemuž se musel rozměrově a tvarově přizpůsobit. Snížený hřeben, po němž se dalo od V přijít k patě útesu, asi už ve středověku přesekli třemi příčnými příkopy. Mezilehlé plošiny však byly z hradu špatně dostupné, a proto na nich nejsou stopy po trvalejším využití. Jádro hradu lze z mnohokrát přestavované hmoty horního hradu přece jen vypreparovat. V prvních fázích mělo podobu pětibokého paláce na V a půloválné Z věže, které spojovaly měkce tvarované hradby, a všechno společně uzavíralo mezilehlé nádvoří. J hradba se dosud zachovala a sleduje okraje útesu, na němž byl hrad založen. Do skalního podloží paláce byla vylámána čtvercová cisterna se zaoblenými kouty. Dá se předpokládat, že nejpozději na poč. 15. stol. byl k hradu připojen boční parkán, jehož zeď se táhla po S hraně skaliska. Podle něj se k Z nejprve rozšiřoval a pak skokem zúžil. V tom místě se nacházel vstup, dál cesta vedla parkánem a zahnula do předpokládané brány v S hradbě jádra. Před branou vzniklo jednoduché předbraní a výškový rozdíl mezi ním a plochou před hradem překonávala stoupající dřevěná rampa. Na poč. 15. stol. došla řada na rozšíření obytných ploch zbudováním úzkého J paláce, jehož suterén je zasekán do skály. Tím se uvolnila plocha ve starším paláci, ve kterém majitelé zřídili orientovanou kapli. Její loď byla zaklenuta dvěma poli křížové klenby a z J ji osvětlovala dvě vysoká okna.
Zhruba v této podobě hrad přežil pobyt husitské posádky, která patrně využívala i dřevem ohrazenou plochu Z terénní terasy – pozdější dolní hrad. Prostou ohradu nechal Jan Hunyadi ihned po odchodu husitů nahradit kamennou hradbou s branskou věží, na níž bývala znaková deska s letopočtem 1453. Cesta k bráně stoupala Z úbočím a kontrolovala ji pětiboká bašta, další hranolová vybíhala do svahu na J. V její substrukci jsou stopy okrouhlé bašty, kterou Z. Gardavský pokládal za zbytek důmyslného opevnění husitského původu. Spíš však šlo o změnu projektu v průběhu stavby, ostatně podkovovitá bašta též stála při SV nároží předhradí. Bašty byly později uzavřeny zdmi a sloužily i jako budovy. Hunyadovci též do konce 15. stol. postavili v parkánu S palác, a to až do výše druhého patra. To samozřejmě nešlo bez zbourání S hradby jádra, ale mezí třemi paláci a věží vzniklo noví intimní nádvoří, které bylo možno vybavit dřevěnými ochozy.
Hradu si cenili i Zápolští, kteří na poč. 16. stol. přepažili dolní hrad příčnou zdí s branou, nad níž byl na kamenných krakorcích vyložen oboustranný ochoz. Rovněž upravovali a zřejmě znovu o patro zvýšili paláce. Charakter jejich úprav již předznamenával příchod nového slohu – renesance. Už plně v jejím duchu stavěl Ludvík Pekry, majitel hradu od r. 1535. Podstata jeho činnosti spočívala v dalších úpravách a zvyšování palácového bloku horního hradu, jenž byl přitom opatřen centrálním schodištěm vloženým do nádvoří. Zajímavé je řešení četných záchodových arkýřů a střílen různých typů v bývalém obranném ochozu. Rozšířením stavení Zápolských v dolním hradě vytvořili průjezd brány už Báthoryové, a to po pol. 16. stol.
Když se r. 1975 zřítilo okolí nároží nejvíce ohroženého S paláce, konečně se prosadila snaha po záchraně. Předcházely jí nutné průzkumy, které bohužel nebyly dosud publikovány. Památková obnova sice na čas zachránila část hmoty, ale za cenu masivní betonáže a stejně výrazné ztráty vypovídající hodnoty zbylých konstrukcí. Revize stavebně-historického průzkumu se tak může zabývat jen neobyčejně komplikovanou dokumentací Z. Gardavského z doby kolem r. 1980.
Leštiny - artikulární kostel
Liptovský hrad - zříceninaLudrová-Kúty - kostelMartinček - kostel sv. Martina
