Kláštorisko - klášter
Zřícenina kartuziánského kláštera z 1. pol. 14. stol. ležícího v srdci Slovenského ráje, 9 km od Spišské Nové Vsi
| Typ: | Církevní památky |  |
| Kraj: | Košický (Slovensko) | |
| Umístění: | Mapa | |
| Fotogalerie: | Kláštorisko | |
| Místa v okolí: | Místa v okolí | |
| Web: | www.klastorisko.sk | |
| Návštěva: | 24.8.2009 |
Kartuziánský klášter je na tomto místě již druhou stavbou v pořadí. První bylo tzv. refugium (útočiště), postavené někdy v 1. pol. 13. stol. a nazvané jako Skála útočiště. Před nájezdy Tatarů se zde kolem r. 1241 ukrývali a zachránili obyvatelé Spišské župy.
Založení kláštera připisuje neznámý kartuziánský kronikář Anonymus ve svém díle "Fundatio Lapidis Refugii" z poč. 16. stol. faráři Martinovi ze Žakoviec na Spiši, který v darovací listině spišského biskupa Jakuba z 19. prosince 1299 vystupuje jako jeden ze svědků. Dalšími svědky byli faráři Bratrstva spišských farářů, což bylo samostatné církevní společenství spišských Sasů, a jejich představený gróf Jordán, jenž uvedené místo kartuziánům daroval. Řád kartuziánů se tedy na Spiš dostal prostřednictvím německých přistěhovalců, a to v čase, kdy dosáhl svého největšího rozmachu. Do r. 1100 existovaly pouze dvě kartuzie, do r. 1300 vzniklo dalších 69 a ve 14. stol. bylo založeno 105 nových kartuzií. Vybrané místo nejvíce připomínalo velkou kartuzii u Grenoble v Alpách, kde Bruno z Kolína nad Rýnem r. 1084 řád založil. Kartuziáni se řídí řeholí sv. Benedikta doplněnou o ustanovení kamalduského řádu (odnož tzv. bílých benediktů s poustevnickým způsobem života). Jejich oděvem je bílý hábit s bílým koženým řemenem, široký bílý škapulíř s kapucí a venkovní černý plášť s kapucí. Patrony řádu jsou Panna Marie a sv. Bruno.
Stylu života a základnímu principu byla podřízená i řádová architektura. Obě slovenské kartuzie (na Skále útočiště a Červený Kláštor), které vznikly na poč. 14. stol., vykazují úzké stavební paralely, vycházející z mateřského kláštera v Seitzi. Z tohoto kláštera byl vyslán stavbyvedoucí Pater Andrej se svým společníkem, kteří vedli stavební práce v l. 1305-1307. Není známo, komu byl zasvěcený původní kostel na Skále útočiště. V darovací listině z r. 1299 se píše, aby byl klášter postavený na počest Bohorodičky Panny Marie, sv. Jana Křtitele a přesvaté panny Margity. Kartuziáni si budovali podélné halové stavby v gotickém stylu, v interiéru členěné pro otce kartuziány, konvrše a pro laickou veřejnost. Původní kostelík se tak stal boční kaplí klášterního chrámu. Při stavbě ambitu musela být přestavěna Z stěna kaple, aby ambit zachoval svou pravidelnou kvadraturu. Zaklenutí původního kostela podle dochovaných klenebních konzol a žeber je možné datovat do pol. 13. stol.
Průzkumy dokázaly, že plošná rozloha kláštera (cca 100 x 100 m) s 1 m širokým obvodovým zdivem vznikla již při jeho výstavbě na poč. 14. stol. Komplex o tvaru nepravidelního obdélníku byl postavený ve svahu s výškovým rozdílem více než 10 m. Vstupní brána je ze S strany, na straně J je pouze branka pro pěší. J část kláštera ve vstupním nádvořím lemovaným hospicem, kostelem a objekty horního kláštera byla přístupná laické veřejnosti. Horní klášter zachovává typické benediktinské schéma, v jehož rámci je ambit napojený na klášterní chrám, dále obydlí priora, kapitulní síň, refektář a ubytovna konvršů spolu s klášterní knihovnou a kuchyní. Spodní část kláštera tvoří velké nádvoří lemované tzv. velkou křížovou chodbou, ke které jsou přistavený jednotlivé cely. Velká klášterní chodba, valeně zaklenutá a osvětlená okny z nádvoří, má maltovou podlahu, která je vzhledem k situování stavby ve svahu zešikmená. Malá klášterní chodba, byla zaklenutá křížovou klenbou s klínovými profily žeber a ukončená svorníky. Byla osvětlená gotickými okny z rajského dvora a měla též maltovou podlahu. Kronikář vzpomíná, že tuto chodbu nechal postavit tehdejší opat cisterciáků ve Štiavniku Ladislav z Vlkové za vedení priora Petra po r. 1396. Právě on daroval kartuziánům celé otcovské dědictví, včetně kúrie s majetkovým příslušenstvím ve Vlkové. Klášter byl postupně obdarovávaný majetkem, z jehož výnosu se stal samostatnou hospodářskou jednotkou. Získal ornou půdu, zřídil hospodářský dvůr, vystavěl mlýn na Hornádu a rybník. V klášteře byla i kovárna.
Klášteře dosáhl maximálního rozkvětu na přelomu 14. a 15. stol., kdy byl již plně soběstačným. V r. 1433 ho napadla a vypálila husitská vojska a po částečné obnově jej r. 1454 jej vydrancovala vojska bratříčků, kteří se zdržovali na nedaleké Zelené hoře u Hrabušic. Komunita se poté načas odstěhovala do Levoče, kde postavila nový klášter. Na Skálu útočiště se mniši vrátili r. 1478 a začali klášter opravovat. Za tímto účelem vyslala kapitula zkušeného priora z Mauerbachu, přítele Matyáše Korvína. Renovace pokračovala i za priorů Andreje a Jodokusa, který obnovil klášterní cely. Radikální přestavbu na přelomu 15. a 16. stol. vedli zkušení mistři, kteří pracovali na honosných pohřebních kaplích Zápolských ve Spišském Štvrtku a ve Spišské kapitule. Svědčí o tom mnohé architektonické detaily vyhotovené z místního kamene. V rámci velkolepé přestavby byly vyměněny i podlahy a krby nahrazeny kachlovými kamny. Stavební ruch završil prior P. Eucherius, který po r. 1517 nechal postavit dům pro hosty u brány kláštera.
Politické poměry tehdejšího Uherska po bitvě u Moháče provázené stálými boji se dotkly i kláštera. R. 1530 byl veškerý klášterní majetek zastaven městu Kežmarok. V r. 1543 přepadl klášter muráňský hradní kapitán, loupeživý rytíř Matěj Bašo, který jej vydrancoval a objekt upravil pro své vojenské účely. Mniši odešli znovu do Levoče. R. 1543 Spišská župa rozhodla o poboření kláštera.
Kláštorská roklina - soutěskaPrielom Hornádu - národní přírodní rezervaceSuchá Belá - soutěska
