TYPOLOGIE CÍRKEVNÍCH STAVEB


Obecným označením pro stavbu nebo komplex staveb určenou k bohoslužbám a jiným podobným nebo souvisejícím náboženským účelům je chrám

Specifické náboženské směry mívají i specifická označení pro své chrámy:

Kostel:

Kostel je sakrální stavba, která slouží křesťanům k bohoslužbě. Potřeba křesťanské architektury vyrostla z pravidelných setkávání prvních křesťanů v soukromých domech. V okamžiku, kdy velikost jednotlivého společenství přerostlo soukromé prostory, v nichž se scházelo, začaly se stavět budovy přímo určené k bohoslužbě.
S ediktem milánským Konstantina I. z r. 313 došlo k rozmachu církevní architektury, která se stala vzorem pro další staletí a zanechala v chápání křesťanského kostela stopu dodnes.
Běžným půdorysem kostela bývá kříž. Toto rozložení vychází z klasického schématu římské baziliky, veřejného prostoru určeného buď k audiencím či obchodním záležitostem. Tento typ kostela je charakteristický zvláště pro město Řím, které obsahuje mnoho starověkých Kostel [kostel sv. Markéty v Podlažicích] kostelů-bazilik. Na tomto půdorysu nad jeho středem může být vystavěna také kupole coby symbol otevřeného nebe. Dalším z klasických půdorysných schémat bývá kruh, symbol věčnosti a společenství křesťanů kolem jednoho stolu. Kostel je zpravidla orientován od západu (vchod) směrem k východu (oltář). Příchozí je při vstupu do kostela otočen směrem k východu slunce. Kostel má přijímat první a poslední sluneční paprsky.
V různých érách a oblastech se však podoba kostela liší. Východní typ kostela je zakládán na půdorysu řeckého kříže a s kupolí či dómem uprostřed. V západní Evropě se během středověku zformovaly architektonické podoby kostelů do dvou výrazných stylů. Prvním z nich je románský sloh, jenž pracuje s prostým půlkruhovým obloukem. Vzhled románských kostelů je prostý, stěny nejsou prozatím příliš zdobeny. Druhým ze stylů příznačných pro středověk je gotika, vybroušené architektonické umění, které užívá jako základního prvku oblouku lomeného. Tento styl je příznačný zvláště pro katedrály. Vzhled gotických kostelů je vznešený a přivádí pohled do výše, užití nového druhu kleneb umožnilo též stavby ještě odvážnější a strukturovanější. Pro gotické kostely jsou také typické malované stěny, bohatá oltářní a sochařská polychromovaná výzdoba a vysoké mnohobarevné vitráže.



Některé kostely bývají pojmenovány jiným názvem, který určitěji specifikuje, o jaký druh kostela se jedná:

Hlavní kostel farnosti, obvyklé místo křtu či uzavření manželství

Kostel, který náleží k určitému klášteru. Specifikem bývají chórové lavice určené k denní modlitbě řeholní komunity.

Kostel, jenž je zároveň sídlem kolegiátní kapituly.

Kostel, který náleží k určitému špitálu či nemocnici.

Kostel spojený s určitým poutním místem, obvykle je cílem pouti a může se chlubit např. cennou či zázračnou sochou nebo obrazem.

Kostel určený převážně k pohřebním obřadům.

kostel opatřený emporou (panskou tribunou) z níž majitel přihlížel bohoslužbám. Emporové kostely se stavěly v románském období. Kostely té doby měly též útočištnou a obrannou funkci.

Rotunda je typ sakrální stavby na centrálním kruhovém půdorysu. V původním významu slova šlo o jakýkoli centrální prostor. Dnes je však tímto Rotunda [rotunda sv. Jiří na Řípu] termínem chápán specifický typ malého kostela, používaného v raném středověku. Setkáváme se s ní hlavně v české, moravské a částečně i slovenské a polské architektuře předrománské a románské.
Rotundy mají kruhovitý půdorys, mají apsidu, což je podkovovitý přístavek, v němž je umístěn oltář. Výjimečně mohou být rotundy i čtyři apsidy. Rotunda bývá zaklenuta kupolí. Vnitřní prostor zpravidla osvětlují malá, polokruhově ukončená, románská okénka a také válcový nástavec procházející střechou a opatřený podvojnými románskými okénky, tzv. lucerna. Rotunda mívá románský vstupní portál. Může být též připojena věž.


Synagoga:

Synagoga je židovská modlitebna, sloužící kromě místa pro bohoslužebná setkání i jako místo setkání společenských nebo náboženského studia. Komplex synagogy dnes často zahrnuje další zařízení, sloužící židovské obci. Součástí synagogy může být i byt rabína nebo šámese (správce objektu). Někdy modlitební místnosti plní i funkci studovny, v hlavním sále se konají bohoslužby.
Synagogy vycházejí konstrukčně z blízkovýchodních chrámů, stejně jako mešity, nicméně neexistuje zde žádný závazný vzor. V ortodoxních synagogách je ženám tradičně vyhrazen oddělený prostor za stěnou hlavního sálu či galerie v patře. Synagoga [Staronová synagoga v Praze] Mnohé reformní synagogy se vnitřním uspořádáním blíží křesťanským kostelům. Výzdoba se zpravidla omezuje na ornamentální malby, mozaiky, závěsy, vitráže apod. Zpodobnění lidí, zvláště pak v podobě soch, se v synagogách nevyskytují, neboť by mohla být vykládána jako modloslužebnictví.
Synagoga je orientovaná na východ, respektive směrem k Izraeli. V Izraeli jsou synagogy orientovány směrem k Jeruzalému a v Jeruzalémě směrem k Chrámové hoře. Často bývá její podlaha pod úrovní okolního v duchu naplnění verše Žalmu 130,1 „Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine“. Na východní (nebo k Jeruzalému orientované) stěně je svatostánek (aron). V něm jsou uloženy svitky Tóry, které má synagoga k dispozici. Podle tradičního uspořádání bývá uprostřed synagogy vyvýšená platforma, která se nazývá buď bima nebo almemor. Obojí znamená totéž co pódium. Na tomto pódiu je pult, který používá chazan (vede motlitby) k čtení modliteb a ke čtení z Tóry.


Mešita:

Mešita je budova, která primárně slouží muslimům k uctívání islámského boha. Z původního ideálu, že mešita musí být tak velká, aby pojala při páteční modlitbě všechny věřící z okolí, se vyvinul i její sekundární význam, kdy se stává pro muslimy společenským centrem dané oblasti či městské čtvrti.
V současné době si pod pojmem mešita představíme světlou stavbu s kopulovitou střechou se čtyřmi minarety. Tato představa však není zcela přesná, existuje mnoho typů mešit, které se mohou vymykat. Nejčastěji se vyskytují mešity pouze s jedním minaretem - štíhlou věží umístěnou zpravidla v rohu mešity, ze které zpěvák tzv. muezzin svolává věřící. Kupole má pro islám podobný význam jako v křesťanství. Představuje jakési "sklepení nebe".
Interiér mešity se velmi odlišuje od interiéru kostela, v prostorách určených k modlitbě není žádný nábytek, pouze zem je pokryta koberci, na nichž se muslimové modlí. Koberec je v mešitách z toho důvodu, že mešita není (na rozdíl od kostela) rituálně čisté místo z principu. Protože však je k modlitbě čistota požadována je tento problém řešen koberci, které takové místo vytváří. Z tohoto důvodu je nutno se v mešitě pohybovat bez obuvi. Mešita [Adana] Nejobvyklejším řešením je rozdělení mešity na haram (rituálně čistá část) a na sán (dvůr a prostory pro očistu a odložení obuvi). Výzdoba je podřízena ideálu nezobrazování živých bytostí, a proto stojí na opakování geometrických tvarů. Další druh výzdoby je založen na arabské kaligrafii, která je postavena na textech Koránu, které lze najít na zdech. Základní částí mešity je modlitební výklenek tzv. mihráb. Napravo od něj he minbar, což je prostor ze kterého je vedena páteční modlitba. V mešitě musí muslim dodržovat určitá pravidla, která vycházejí jednak z Koránu a jednak z islámského práva.


Kromě toho existují ještě termíny upřesňující význam chrámu:
Katedrála [katedrála sv. Václava v Olomouci]

Katedrála je termín označující hlavní kostel diecéze, resp. sídelní kostel biskupa. Používá se v rámci katolické církve, anglikánské církve a některých protestantských. Má-li biskup dva sídelní kostely, označuje se druhý jako konkatedrála (v ČR je konkatedrála pouze v Opavě, v diecézi ostravsko-opavské).
V architektuře se termín používá odlišně. Jako katedrála se zde označuje zcela konkrétní typ velkého gotického kostela. Může přitom jít nejen o biskupský kostel, ale například také o klášterní kostel některých mnišských řádů, často benediktinů či cisterciáků. Katedrály mohly být založeny přímo, nebo byly původně farními nebo klášterními kostely, které byly povýšeny na katedrálu.

Bazilika byla původně stavba v antickém Řecku, v níž úřadovali archonti. Ve starověkém Římě Bazilika [Bazilika minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí] to byla tržnice či soudní síň na hlavním náměstí. V oblasti středověké architektury se pojem bazilika používá pro kostely, které mají tři a více lodí. Hlavní loď je vyšší než boční lodě, nad jejichž střechami má hlavní loď vlastní okna. Podobný kostel, kde však hlavní loď nemá okna, se nazývá pseudobazilika.
Ve středověku se bazilika stala čestným titulem některých kostelů, zpravidla sídel vyšších církevních hodnostářů, např. biskupa nebo papežského legáta. Titul velká bazilika (basilica maior) je rezervován pro vlastní kostely papeže s papežským trůnem, malá bazilika (basilica minor) pak pro ostatní. Povýšení kostela na baziliku schvaluje papež.

Mezi další typy církevních staveb patří:

Klášter je církevní stavba nebo areál, který obývají řeholní osoby: mniši nebo řeholnice. Obyvatelé kláštera jsou vždy ze stejného církevního řádu (např. benediktini, františkáni, cisterciáci...) nebo sekty. Kláštery se stávaly přirozenými středisky vzdělanosti, některé měly také vojenský význam. První klášter na našem území byl zřízen na poč. 70. let 10. stol na Pražském hradě u kostela sv. Jiří.
Kláštery byly zprvu zakládány jako kolonizační (venkovské). Byly budovány s opevněním a hospodářskými Klášter [augustiniánský klášter v Doním Ročově] objekty jako zcela nové stavby v krajině, většinou v údolí řek. K těmto bývaly přiděleny blízké vesnice nebo osady. Později vznikaly kláštery městské budované ve městech, bez hospodářských objektů, často v chudinských částech na městské periferii nebo před hradbami, což umožňovalo šíření věrouky a péči mezi potřebnými. Do 2. pol. 12. stol. byly klášterní stavby budované výhradně ze dřeva, postupně nahrazované kamennými stavbami v románském slohu, od 1. pol. 13. stol. začíná v českých zemích převládat gotický sloh, a to zejména u staveb cisterciáckého řádu (Velehrad, Nepomuk, Tišnov).

Mezi typické součásti středověké klášterní klauzury (uzavřená část kláštera, nepřístupná laickým osobám) náleží:

Mezi volitelné součásti klauzury patří:

Volitelé součásti středověké klášterní klauzury mohly být součástí tzv. vnitřní klauzury (náležící ke křížové chodbě) nebo vnější klauzury (v areálu mimo jádro konventu).

Kaplička [kaplička v Divicích]

Kaple, zdrobněle kaplička, je malá křesťanská modlitebna. Může být samostatně stojící nebo součástí jak sakrální, tak světské stavby. Větší kostely, především gotické katedrály bývají vybaveny celou řadou kaplí, které jsou zpravidla umístěny v závěru chrámu kolem chórového ochozu v tzv. "věnci". Kaple bývají umístěny i po stranách bočních lodí a mohou být určeny ke zvláštním druhům pobožností (např. křestní – baptisterium, poutní, soukromá, hřbitovní).

Zvonice je solitérní stavba, sloužící výhradně nebo převážně k zavěšení zvonů, funkčně související s kostelem, na rozdíl od věže s ním však není stavebně spojená.
Dochované zvonice dřevěných kostelů na našem území tvoří klíčovou složku středověkého rázu některých vesnic, zejména ve východních Čechách. Jejich architektonická forma je v evropském kontextu ojedinělá a nemá ekvivalenty, ač je jinak výskyt zvonic běžný v celé zaalpské části Evropy. Tyto zvonice však mají jiné typy konstrukce a mnohdy výrazný obranný charakter (Ukrajina, Rusko). Na našem území není znám případ, že by zvonice stála ve vsi, kde nebyl kostel a pokud někde vidíme samotnou zvonici bez kostela, jedná se o situaci, kdy zvonice kostel přetrvala (např. Skůry u Slaného). Nejstarší zvonice jsou v českém prostředí doloženy v 15. stol. Vůbec nejstarší zmínka o zvonici pochází z r. 1407 v Hradci Králové.
Další zvonice pocházejí až ze 16. stol., kdy došlo k jejich značnému rozšíření v souvislosti s výrobou zvonů velkých rozměrů, kterým kostelní sanktusníky (štíhlá věžička nad presbytářem) nepostačovaly. Výskyt zvonic se neomezoval jen na dřevěné kostely, objevovaly se i u kamenných kostelů ve městech a městečkách (Rovensko pod Troskami).

U zvonic rozlišujeme dvě základní konstrukce, které se užívaly i při stavbě dřevěných kostelních věží, s řadou přechodných variant:

Zvonice [zvonice v Železném Brodě]

Ve štenýřové konstrukci jsou hlavním nosným prvkem čtyři rohové sloupy, tzv.štenýře, zpevněné křížovým zavětrováním. Zvony bývají umístěny na trojúhelníkové zvonové stolici (též zvonové hranici) ve zvonovém patře. Zvonová stolice nemá vliv na architekturu a není stavebně spojena se zvonicí.
Základním prvkem konstrukce vzpěradlové jsou trámy sestavené do trojúhelníků, které nesou jak zvon, tak i obvodový, ponejvíce polygonální plášť zvonice. Výhodou polygonálních zvonic jsou jejich vynikající akustické vlastnosti.
Zvononosná konstrukce má z boku trojúhelný tvar, což umožňuje statické i dynamické upevnění zvonu, a je vyrobena z odolného jedlového nebo dubového dřeva. Musí být vystavěna velmi stabilně, aby vzdorovala silám pnutí a převrácení.
Zvony na konstrukci bývají zavěšeny nejčastěji vedle sebe, při větším počtu též v patrech nad sebou (zpravidla tak, že v nižších patrech jsou větší zvony, ve vyšších menší), výjimečně, u zvonic s úzkým půdorysem, za sebou.
Kromě zvononosné konstrukce, která rovněž může značně ovlivňovat architektonické zpracování zvonice, je pro typologii zvonic důležitá konstrukce stavební.

Podle materiálu rozlišujeme zvonice:

Dřevěné zvonice jsou architektonicky nejzajímavější, neboť jejich konstrukce je závislá také na rozmístění zvonů, takže je s nimi v úzké souvislosti. Dřevěné zvonice se u nás objevují ve dvou základních typech: polygonální šestiboké a osmiboké (gotické) a zvonice čtyřboké.

Zděné zvonice někdy mohou sloužit i jinému účelu než jen výhradně ke zvonění, proto bývají stavebně spojeny např. s bránou, hláskou, fortifikací apod. a také se v nich více odráží slohové a regionální diference. Zděné zvonice se tradičně vyskytují v Polabí, v 16. a 17. stol. se ovšem (díky nedostatku dřeva) rozšířily i do jiných oblastí (Davle).

Polozděné zvonice mají zděné přízemí a dřevěné zvonové patro (Hronov).

V Česku se nachází pouze jediná hrázděná zvonice, a sice v Církvicích. Jinou zvláštností je případ, kdy je zvonice původně samostatná, ale druhotně je stavebně spojena s kostelem a stane se z ní kostelní věž (Bystřec). Za zmínku stojí také případ, kdy je původní kostel zbořen, na jeho místě je ponechána pouze věž, která pak slouží jako samostatná zvonice nového kostela (Uherčice).


Zdroj: cs.wikipedia.org ; foto : vlastní, www.campanatour.cz, www.zeleznybrod.cz



top