RAŠELINIŠTĚ A TĚŽBA RAŠELINY
Vznik rašeliniště
Rašeliniště (též blata nebo slatě) jsou mokřadní biotopy se značnou produkcí rostlinné biomasy, která se však v důsledku nadměrného zamokření a nepříznivých podmínek pro rozkladné organismy (dekompository) nedostatečně rozkládá. V rašeliništi proto dochází k hromadění rostlinné organické hmoty. Odumřelé části rostlinného společenstva se vrší a ve spodních vrstvách za nepřístupu vzduchu se přetvářejí v procesu rašelinění na rašelinu.
Podmínky pro vznik rašelinišť tvoří zejména nepropustné podloží, které dokáže na povrchu trvale zadržet velké množství vody. Jedná se zpravidla o oblasti s vysokými srážkami, mělké ploché sníženiny, okolí pramenů apod. Další podmínkou je nízký obsah živin v prostředí. Trvalé zamokření podporuje růst zejména mechů. Při rozkladu organických zbytků ve stagnující vodě se spotřebovává kyslík a další organické zbytky se ukládají nerozložené ve formě humolitu. Nízký obsah živin má za následek zpomalení až zastavení aktivity dekompozitorů a to vede k ukládání humolitu. Rašeliniště vzniká velice dlouho, proto je téměř nemožné vytvořit ho uměle. Za rok se vytvoří pouze 1-2 milimetrový sloupec rašeliny. Rašeliniště v ČR dosahují výšky zhruba osmi metrů.
Podle vyskytujících organismů, polohy, chemického složení apod. rozeznáváme tři ekologické typy rašelinišť:
- Rašeliniště vrchovištní (vrchoviště)
Vzniká v prostředí oligotrofním (s nedostatkem živných látek) postupných růstem mělkých rašelinišť, růst je podpořen snahou vegetace neztratit kontakt s kyslíkem na povrchu ložiska, název vrchoviště je dán mírně vyklenutým, čočkovitým tvarem, povrch je zásoben převážně srážkovou vodou, proto jsou minerálně chudá (ombrotrofní), sedimentuje zde pravá rašelina.
- rašeliniště slatinné (slatě)
Vzniká v prostředí eutrofním (minerálně bohatém), v zamokřených terénních sníženinách (mrtvá ramena, okraje vodních ploch) a v okolí pramenů, s reakcí neutrální, vyššími teplotami, početnější mikroflórou a se značně mineralizovanými podzemními vodami, zadržuje menší množství vody, jeho rašelina obsahuje více huminových kyselin, bílkovin, méně hemicelulózy a bitumenů, sedimentuje zde slatina nebo slatinná zemina.
- rašeliniště přechodné
Je smíšeného původu, tzn. syceno srážkovou i podzemní vodou a vzniká buď samovolně, nebo vývojem ze slatinišť, postupným ukládáním humolitu dochází ke zvyšování ložiska vzhledem k vodní hladině díky čemuž jsou minerálně chudší.
Slatiniště a přechodová rašeliniště začala vznikat v raném holocénu (cca 10 000 př. n. l.). V atlantiku (5500–2500 př. n. l.) v důsledku vyšších srážek vznikaly vrchoviště, které v následujících obdobích (2500 př. n. l. – 1300 n. l.) buď částečně nebo zcela erodovala. Ve stejném období na vlhkých místech po odlesňování vznikaly slatiniště. Zhruba od 19. stol. se rašeliniště začala masivně těžit pro různé účely: stelivo, topivo, zahradnické účely.
Rašeliniště jsou biotopem celé řady různých druhů hub, rostlin a živočichů, z nichž velká část je chráněna. Podmínky v rašeliništích jsou pro život mnohdy náročné (vysoká kyselost prostředí, relativně chladnější mikroklima, vysoká hladina podzemní vody atd.), proto se zde vyskytují pouze některé druhy živočichů a rostlin, z nichž část je na rašeliniště zcela vázána. Dominujícími rostlinami jsou rašeliníky a ploníky, kromě nich jsou zde keříčkovitá společenstva s borůvkou, brusinkou, vlochyní, klikvou bahenní, vřesem obecným, suchopýrem pochvatým atd. Rašeliniště bývají často domovem masožravých rostlin, v Čechách na nich roste například rosnatka okrouhlolistá, rosnatka dlouholistá, rosnatka prostřední a také tučnice obecná a tučnice česká. Zvířena blat není příliš rozmanitá. Zamokřené, vlhké a studené prostředí neláká mnohé druhy živočichů k pobytu.
Těžba rašeliny
Rašelina má své využití. Používá jako palivo, prostředek pro zvýšení úrodnosti půdy, stelivo pro hospodářská zvířata či pro přípravu léčivých lázní. Dříve se rašelina těžila ručně. S rozvojem techniky se však dostavila i průmyslová těžba rašeliny.
Rašelina byla původně těžena tzv. borkováním, které bylo k rašeliništi relativně šetrné. Jednalo se o ruční těžbu, která se prováděla v květnu po zakončení jarních prací. Před vlastní těžbou bylo nutné rašeliniště odvodnit vybudováním odvodňovacích kanálů. Poté se odlesnilo a zbavilo povrchové vrstvy, tzv. mourovky. K těžbě rašeliny se používala zvláštní lopatka zvaná želízko. Jednalo se o ostrý nástroj ve tvaru písmene L, kterým se vyrýpla tzv. borka o velikosti cihly (cca 10 x 10 x 45 cm). Borky obsahovaly až 85 % vody, proto bylo nutné, aby vyschly. Nakládaly se na trakaře a odvážely na výkladiště, kde se rovnaly jedna vedle druhé. Asi po 10 dnech se šraňkovaly, tzn. stavěly do kapliček, vždy 3 proti sobě a čtvrtým borkem se zastřešovaly. Po dvou až čtyřech týdnech se stavěly do figur, dutých kopek, ve kterých byly ponechány až do zimy, kdy se z blat odvážely. Borkování probíhalo většinou pomístně a tak pomalu, že rašelina stačila dorůstat.
Jámy po ruční těžbě zatopila voda a vodní hladina postupně zarostla vegetací. Některá vyrýpaná rašeliniště zůstala trvale zaplavena a vznikly tůňky, které mají díky rašelinnému dnu tmavou barvu. Proces tvorby rašeliny se opakuje. Po určité době, několika set nebo tisíc let, se vytěžené rašeliniště opět změní v původní rašeliniště.
Jiným způsobem těžby rašeliny je plošná průmyslová těžba rašeliniště, která vede k jeho trvalému poškození nebo zániku. Jedná se o frézování vrstev rašeliny na odvodněném rašeliništi. Rašeliniště se frézují v malých vrstvách (4-5 cm). Nafrézovaná rašelina se suší, obrací, shrnuje a nakonec sběracími vozy odváží na tzv. výložníky. Proces těžby se opakuje až do vytěžení ložiska. Průmyslová těžba rašeliny končí v okamžiku, kdy zbývá nad matečným podkladem 60 cm původní rašeliny. Těžbou pod tuto hranici by došlo k nežádoucím jevům (např. nepřiměřené zvýšení kyselosti půdy).
Po dokončení průmyslové těžby je nutno vytěžené plochy rekultivovat. Rekultivace je možná např. lesnickou výsadbou, která má však za následek definitivní zničení rašelinného ekosystému. Další možností je přehrazení odvodňovacích kanálů, čímž dojde ke zvýšení hladiny spodní vody v rašeliništi a opětovnému nastartování rašelinotvorného procesu.
Všechna rašeliniště jsou dle zákona 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny významným krajinným prvkem. To znamená, že jsou chráněny před poškozováním a ničením. Využívají se pouze tak, aby nebyla narušena jejich obnova a nedošlo k oslabení nebo ohrožení jejich ekostabilizačních funkcí. K zásahům, které by mohly významný krajinný prvek narušit, je třeba si vyžádat závazné stanovisko orgánu ochrany přírody.
