O PANNĚ KATEŘINCE
Slyš, ó má paní, slyš mou radu,
s níž k tobě se jak zloděj kradu:
V zeleném háji prostřed skal
jsem lože lásky rozestlal,
Jsem lože lásky rozestlal!
Slavičím zpěvem zkolébáni,
já a ty, my dva, moje paní,
budeme v hvězdách slova číst,
jež dávno znám, tím jsem si jist.
Jež dávno znám, tím jsem si jist...
Až sladkou tíží zmdlí má hlava
a jitrem postříbří se tráva,
ach, odejde i lásky čas...
I úsměv tvůj, tvůj tichý hlas,
i úsměv tvůj, tvůj tichý hlas...
Tam v té síni sama stála,
snad mě ani nepoznala?
Také já jsem blízko stál,
kéž bych ji byl nepoznal!
Čím dnešní ráno hořel kraj?
Co rozsvítilo tůni v lese?
Milosti hraj, v mém srdci hraj!
To ona vstává, svůj vlas češe...
Až navrátím se domů z dáli,
kdyby mě všechny panny zvaly,
a slibovaly celou říš,
jsi jediná – a ty to víš,
jsi jediná – a ty to víš...
Tak ponenáhlu čas se krátí, ach,
jsi daleko a jakoby jen v snách.
Jsi daleko, a já v cizině sám.
Srdce mi stydne, natolik se znám.
Srdce mi stydne, natolik se znám...
Zítra se zase vznítí nový den.
Jsem volný, ale nejsem svoboden.
Když do dalekých zemí jsem se dal,
uposlechl jsem. Poslal mě tam král.
Uposlechl jsem, poslal mě tam král.
Navrátím-li se? Uvidím tě zas?
Nesežhne-li bílou růži mráz?
Zbudou z ní trny? Bude v tobě žal?
Vždyť do ciziny poslal mě pan král!
Vždyť do ciziny poslal mě pan král...
Až tvou dlaň skryji ve své dlani
a z panny proměníš se v paní,
pak hrad můj bude hradem tvým.
Mou láskou jsi a vítězstvím...
Tam v té síni sama stála,
už mě ani nepoznala...
Také já jsem blízko stál,
kéž bych ji byl nepoznal!
hneš více!"
