LUDMILA VAŇKOVÁ
* 9. 5. 1927, Praha
Ludmila Vaňková, vlastním jménem Paukertová, je prozaičkou a autorkou románů s historickou tematikou. Narodila se 9. května 1927 v Praze. Její otec byl vrchním ředitelem Národní banky, manžel Josef Paukert (1915-91) akademickým malířem. R. 1942 byl otec zatčen gestapem a následně popraven. Rodina se musela na pokyn gestapa přestěhovat do Řevnic u Prahy. Ludmila Vaňková navštěvovala dívčí reformní reálné gymnázium v Praze-Smíchově. Ze studia sociologie a psychologie na FF UK, kde od r. 1947 pracovala ve výboru studentského fakultního spolku, byla r. 1948 z politických důvodů vyloučena. Dostudovala až v l. 1968-1971. Pracovala jako sekretářka, nejprve v nakladatelství Evropský literární klub, poté v nakladatelství Čs. Spisovatel, postupně v literární redakci a v časopisech Nový život a Divadlo. Po mateřské dovolené byla v l. 1964-1972 propagační redaktorkou v Státním nakladatelství dětské knihy. V l. 1973-77 pracovala jako výhybkářka na železniční stanici Karlštejn. R. 1977 si zvolila svobodné povolání. Debutovala r. 1954 v časopise Divadlo, dále sporadicky publikovala úryvky z próz v časopisech Tvář, Věda a život, Vlasta, Květy aj.
Literární dílo Vaňkové zahrnuje přes 30 románů, které stále znovu a znovu vycházejí. Stěžejní část tvoří královské románové ságy Přemyslovců a Lucemburků, ve kterých ožilo slavné údobí českých dějin 13.-14. století, kdy se království v srdci Evropy stalo jednou z nejvýznamnějších velmocí středověku. Románová šíře, bohatství historie a dějů, vytvořených autorčinou fantazií i z nepatrných zmínek středověkých kronik, stovky postav s romanticky vzrušujícími příběhy i porozumění dávným lidským osudům, to vše nadchlo milovníky románové četby a její knihy se staly nejčtenější současnou českou historickou beletrií. Smysl pro odhalování tajemství a hledání neznámých světů inspirovaly Ludmilu Vaňkovou k napsání sci-fi románů s utopicko-fantastickými prvky, v nichž se výjimečně nedívá jen do minulosti, ale hlavně do budoucnosti. Napsala román ze současnosti Domeček na Vesuvu, inspirovaný zkušenostmi, které nasbírala na dráze, když v době normalizace pracovala jako výhybkářka ve stanici Karlštejn. Přeložila autobiografický román Tajný život Salvadora Dalího.
Přečtené knihy
Příběh budoucího krále Přemysla Otakara I. Se odehrává v době častých bojů mezi přemyslovskými knížaty o český trůn. Sám Přemysl měl k němu až jako čtvrtý syn krále Vladislava daleko, ale po boku svého bratra Bedřicha, českého vévody, se podílel na dobývání otcova trůnu, který načas obsadil s pomocí Fridricha Barbarossy kníže Soběslav. Římský císař usiloval o vládu nad celým křesťanským světem a s českými rytíři vítězil v italských válkách namířených proti papeži, a přesto by nejraději rozdělil Čechy a Moravu na říšská knížectví, jež by se snadněji dala ovládat. Nepodařilo se mu to, i když k tomu nejednou zbýval malý krůček. Prozíravý Bedřich dokázal včas císařovým záměrům předejít a jeho mladší bratr na to nikdy nezapomněl. Přemysl se vydal v čele českých rytířů na křížovou výpravu s císařem do Svaté země, kde se bojovalo o moc a válčilo s nevěřícími zběsileji než v Evropě. Bedřich zemřel ještě doma před začátkem tažení, Barbarossa zahynul o rok později v Anatolii. Křížovou výpravou skončil i příběh mladšího bratra a další osudy Přemysla se začaly ubírat cestou krále.
Třetí křižácká výprava, které se ve Svaté zemi zúčastnil Přemysl I. s bratrem Vladislavem, se zapsala do kronik jako nejslavnější legenda vrcholné doby rytířství. V pozadí slavných bojů se sultánem Saladinem byla expanze na území, kde se nepočetné výsadky křesťanstva nemohly natrvalo udržet. Přesto se mezi křesťanskými vladaři a válečníky intrikovalo o budoucnosti Jeruzalémského království a vše se přenášelo zpátky do Evropy. Přemysl byl svědkem bouřlivých osudů Richarda Lví srdce, Aliénor Akvitánské, francouzského Filipa II., synů Fridricha Barbarossy v čele s císařem Jindřichem, velmožů ze Svaté země a jeruzalémské královny Isabely, která se stala bezmocnou obětí svého zrození. V jejich příbězích se střídají vzestupy a pády a někdy je i láska rozhodující na jazýčku vah. Ani Přemysl nebyl jiný. Zkušenosti z Levantu a styky, které zde navázal, ho postavily na roveň s nejpřednějšími vladaři křesťanského světa. Po návratu domů ho čekala sláva, ale zrada ho načas připravil o vládu. Nikdy však neztratil odhodlání uhájit otcův kamenný trůn. Úspěšně obnovil České království a posílil jeho postavení, aby už nebylo ohrožované císařskými výnosy.
Román je součástí historického cyklu o Přemyslovcích, v němž autorka zobrazila slavnou epochu českých dějin. Děj se odehrává za času vlády rodu Přemyslovců. Autorka líčí osudy a vzestup krále Přemysla Otakara II. Od mládí a bojů s otcem jeho cesta vede nejprve na trůn rakouských vévodů. Je moravským markrabím a po smrti staršího bratra se stává následníkem českého trůnu. Po otcově smrti se ujímá vlády. Prolíná se tu veřejný život slavného vladaře i soukromého člověka v láskách, vítězství, prohrách i zklamáních. Kniha krále Přemysla líčí jako panovníka čestného a spravedlivého, který důslednou ochranou jejich práv proti násilí si získává oblibu všech svých poddaných. V románu se objevuje množství postav, vesměs historických, například Přemyslova bývalá švagrová Gertruda, salcburský arcibiskup Filip ze Sponheimu, Přemyslův bratranec a bratr korutanského vévody Oldřicha, mladí chlapci, jejichž výchově Přemysl věnoval mimořádnou péči v čele s mladičkým Závišem z Falkenštejna a pohybuje se tu i řada prostých lidí, kteří žijí pod Přemyslovou ochranou.
Román je součástí historického cyklu o Přemyslovcích (Král železný, král zlatý, Zlá léta, Dědici zlatého krále) v němž autorka zobrazila slavnou epochu českých dějin. Zlá léta poručenské vlády Oty Braniborského po nešťastné bitvě na Moravském poli, kde padl zrazený král Přemysl Otakar II., přivedla České země do neslýchané bídy, která vyháněla lidi z jejich příbytků a pod hrozbou hladomoru je měnila v divokou zvěř, kanibalismus nebyl ojedinělý. Na tomto pozadí se rozvíjí příběh lásky královské vdovy Kunhuty k Závišovi z Falkenštejna, jenž byl jedním ze strůjců pádu jejího manžela. Tento vášnivý milostný vztah krutě působí na Závišovu dceru Ulriku, jejíž horoucí láska k otci se postupně mění v nenávist, a také mladičký král Václav II. v braniborském zajetí trpce nese, že se nikdo nezajímá o jeho neradostný osud. Konflikt mezi Kunhutou a jejím synem a mezi Falkenštejnem a jeho dcerou je záhy alespoň načas otupen nástupem Václava II. na osiřelý trůn, kdy se opět otevírá jasnější budoucnost pro celé České království.
Tento román je součástí historického cyklu o Přemyslovcích (Král železný, král zlatý, Zlá léta, Dědici zlatého krále) v němž autorka zobrazila slavnou epochu českých dějin. Děj je zasazen do doby panování Václava II., kdy vrcholí spory mezi Přemyslovci a mocnou jihočeskou šlechtou. Hlavní dějovou linii tvoří konfliktní stav Václava II. K Závišovi z Falkenštejna, vztah plný lásky i nenávisti, oddanosti i zrady, moci i slabosti. Ústřední motiv doplňuje milostný příběh Ulriky, dcery Záviše, a Hynka z Lichtemburka, jejich láska prošla mnohými úskalími, vzájemným nepochopením a vykvetla silným citem až po pětiletém manželství.
Román se odehrává na přelomu 13. a 14. Století za vlády Václava II., panovníka silnějšího v diplomacii než na bitevním poli. S mnohem z jeho činů si kronikáři nevěděli rady a připisují to nevyzpytatelnosti božích cest. I popis Václava II. je znám. V dopise jednoho Florenťana, který ho prý viděl osobně, stálo, že český král je "podivuhodné, něžné krásy." Václav měl i velkou řadu levobočků, z čehož jeho údajná manželská věrnost Habsburkovně Gutě zrovna neplyne. Na jeho dvoře se pohybovala i jakási paní Anežka, o které štýrský kronikář mluví s velkým zájmem. Líčí ji jako "vzor metresy", která pro svého milence a pána vedla i jednání v zahraničí a starala se mu i o milostná dobrodružství a z královské stáje měla k dispozici dvanáct koní. Vaňková Anežku v knize spojila s Dalimilem, prvním kronikářem, který psal česky. Prolínají se tu osudy i jiných více či méně známých, skutečných osob z dějin českého národa, protože autorka sama uvádí, že do svých knih málokdy přivádí lidi, jejichž stopy dějiny nezaznamenaly.
Román o velké lásce a nenávisti spojené s bojem o moc, líčí málo známý úsek českých dějin, který je zajímavý a dramatický. Václav III. a jeho přítel Petr z Rožmberka se stanou soky v lásce ke krásné Viole Těšínské. Syn Záviše z Falkenštejna se vrací do Čech, aby pomstil smrt svého otce. Vdova po Václavu II., Eliška Rejčka, těžce zápasí s nepřízní Přemysloven, zatímco svou lásku a ochranu jí nabízí Jindřich z Lipé a synové římského krále Rudolf a Fridrich. Po zavraždění posledního Přemyslovce Václava III. zachvátí království chaos a rukou úkladného vraha jsou zabiti i další hrdinové tohoto románu. Následují tři roky politických intrik českého panstva a evropských panovnických rodů, které se snaží uchvátit stříbronosné Čechy. V této šílené a krvavé době stojí Viola, vdova po Václavu III., před těžkým rozhodnutím: má, či nemá vznést nárok na krví potřísněný trůn pro svého syna, jehož narození se podařilo utajit? Nakonec se rozhodne pro záchranu života i duše obou dvojčátek, hlavně malého synka a jejich narození utají.
Navazuje na román "Královský nach tě neochrání", jehož děj se odehrává v letech 1305-1309, kdy po vraždách, bojích a intrikách zůstává český trůn opuštěný a královna Viola, vdova po Václavu III., nachází jedinou pomoc a ochranu u mladého Záviše z Falkenštejna. Román "Od trůnu dál" odvíjí dále životní příběhy hrdinů, které jsme v předchozím románu poznali. Jedná se o období let 1310-1323. Jsou tu vylíčeny války císaře Jindřicha Lucemburského a jeho syna Jana. Kvůli nim Záviš odchází na delší dobu do Rakouska, Německa a Itálie, kde žije jeho matka a Kateřina, milenka Jana Parricidy, který se musí stále skrývat před pomstou svých pokrevních habsburských příbuzných. Viola může nyní otevřeně projevit svou lásku k Petrovi z Rožmberka, ale jejich svatba je stále oddalována intrikami Elišky Přemyslovny a soupeřením nejvlivnějších šlechtických rodů. Román končí nástupem Lucemburků na český trůn.
Kniha je součástí románové řady, v níž autorka hodlá postihnout ojedinělou epochu našich dějin, kdy se naše země na sto let stala jednou z nejvýznamnějších velmocí evropského středověku. Slavnou královskou epochu, na jejímž počátku stál král železný a zlatý, Přemysl Otakar II., od něhož vede strmá stezka až ke Karlově císařské koruně. Román První muž království líčí nesmělé počátky lucemburské dynastie na českém trůnu až do roku 1315. Protagonistou příběhu je pán Jindřich z Lipé, který se v mezidobí po vymření Přemyslovců vyšvihl na první místo v zemi, tak jako o čtvrtstoletí dříve Záviš z Falkenštejna. Milostný čtyřúhelník dvou královen - Elišky Přemyslovny a Elišky Rejčky - Jindřicha a mladičkého Jana Lucemburského splétá dějovou osnovu, na níž kvasí bouřlivé události a složité politické a soukromé intriky. Na postavě Jindřicha z Lipé autorky ukazuje zrádné scestí, na které zavádí bezduché pachtění po slávě a moci, i vykupující převahu prostého lidského citu.
Nesmírná ctižádost ovládla hrdiny druhého dílu Lucemburské trilogie. Především titulní postava, levoboček Oldřich Pluh, touží postavit se na roveň svých nepřátel a ještě převýšit. To se mu také daří, když vstoupí do služeb Jana Lucemburského. Zakoupil rodové zboží Rabštejn a záhy zastává i vysoké dvorské úřady. Strmý vzestup však ohrožuje Rabštejnovo osobní lidské štěstí. Sám netuší, čím se mu jeho skvělé úspěchy mohou stát osudnými. Vedle Rabštejna dominuje v románu rozporuplná postava královny Elišky, jejíž přemyslovská pýcha a ctižádostivost, vášeň i neuspokojená touha milovat se blíží k tragickému rozuzlení. Román se odehrává v letech 1316-1320 a samozřejmě v něm nechybí jako protihráči i spojenci na královském trůnu Jan Lucemburský a Jindřich z Lipé.
Jan Lucemburský si v Čechách vysloužil nevlídnou přezdívku "král cizinec". České království bylo bez krále, který vyhledával dobrodružství ve vzdálených cizích zemích. V evropské politice se nestalo nic důležitého, pokud na tom neměl podíl český král, a ani v žádné bitvě se nic nerozhodlo, když se jí nezúčastnil král Jan a po jeho boku české rytířstvo. V letech 1320-1325, která zachycuje třetí díl Lucemburské trilogie, opět vzrostl význam Českých zemí, ale nesmírně vzrostly také královské dluhy. Přesto Jan Lucemburský svým rytířským a válečnickým věhlasem připravil svému synovi Karlu IV. cestu na císařský trůn.
Hlavním hrdinou šestidílné historické ságy Orel a lev je římský císař a český král Karel IV. V prvním dílu je patnáctiletý Karel vyslán svým otcem Janem Lucemburským do severní Itálie. Na prosbu českých pánů se Karel vrací v sedmnácti letech do Čech a v jeho životě nastává rozhodující obrat. Přilnul k rodné zemi, ve které se jeho otec nikdy necítil doma. Soupeření mezi králem a synem se ještě dramaticky stupňuje, ale je jen protipólem vzájemné lásky. Osleplý král Jan nakonec podpoří svého syna, protože právě Karel díky svým schopnostem může uskutečnit všechny otcovy životní sny.
Ve druhém dílu Dvojí trůn osleplý Jan Lucemburský zasahuje prozíravě do politických intrik v Evropě, aby upravil svému synovi cestu k císařské koruně. Na římském trůně sedí zatím Ludvík Bavor, o jehož vítězství nad habsburským sokem se zasloužil především král Jan, ale místo vděku se dočkal jen nepřátelství a zrady. Bavorovy intriky kolem Tyrol, které měly připadnout Lucemburkům, vyvolají v říši pobouření a novým římským císařem je zvolen Karel IV., budoucí dědic Českého království. Dějově bohatý román vrcholí nešťastnou bitvou u Kresčaku, kde hrdinsky zemře král Jan. Karel IV., ozdoben nyní dvojím titulem krále římského a českého, však stál v této bitvě na straně poražených a mezi Kresčakem a mocenskou základnou v Čechách leží území úhlavního nepřítele.
Orel a had, třetí díl historické ságy o Karlu IV., líčí další romantické a dobrodružné osudy císaře a českého krále od bitvy u Kresčaku až po jeho římskou korunovaci v Římě 1355. V románu vystupuje řada zajímavých historických osobností, svou roli hrají především Arnošt z Pardubic, římský tribun Cola di Rienzo, malíř Theodorik, básník Petrarca a mnoho dalších postav, které osudově procházejí vyjímečným životem Karla IV.
Od moře k moři se rozprostírá středověká říše římská, panství císaře Karla. Po římské korunovaci se Karel IV. pokouší dát své říši pevný řád a připoutat ji k zlatému jádru vlastní moci - k Českému království. Tento úkol se zdá téměř nesplnitelný a navíc Karel nemá stále dědice. To se však změnilo před jeho pětačtyřicátými narozeninami, kdy se mu konečně narodil syn Václav. Anna Svídnická byla velkou Karlovou láskou a její vytoužené dítě nadmíru zbožňoval, což nebylo právě nejlepší pro princův budoucí charakter a vladařské schopnosti. Bylo to však možná nejšťastnější období Karlova života, kdy v císařské rodině vládla pohoda a láska.
Předčasnou smrtí třiadvacetileté císařovny Anny Svídnické skončilo nejšťastnější období v životě českého krále a římského císaře Karla IV. Ze ztráty milované ženy se nedokázal dlouho vzpamatovat a lásku k jejím dětem vystupňoval až v jakousi posedlost. Nesváry s Polskem a Uherskem donutily Karla řešit politickou situaci novým sňatkem s mladičkou Eliškou Pomořanskou, vnučkou polského krále Kazimíra. Karel si Elišku hned na první pohled zošklivil. Druhá Karlova římská jízda poskytne Elišce Pomořanské zadostiučinění: ona jediná v Římě přijala korunu císařovny z rukou samotného papeže, což se za uplynulých sto let nepodařilo ani jedinému císaři. I Karel byl před čtrnácti lety korunován pouze pověřeným kardinálem.
Lucemburské dynastii se na českém trůně otevírá skvělá budoucnost. Karlovo manželství s Eliškou Pomořanskou se vyvinulo v pevný a hluboký vztah a z jejich konečně šťastného soužití se rodí dítě za dítětem, dcery a synové. Poslední díl královské řady Orel a lev sleduje život Karla IV. až do dne jeho smrti, která ho v dvaašedesáti letech nepotkala sešlého věkem, ale nešťastnou náhodou na samém vrcholu úspěšného života.
Vilém z Landštejna patřil k nejmocnějším českým pánům na začátku vlády Lucemburků a stal se oprou Karla IV. Na jeho korouhvi stříbrně zářila růže slavného jihočeského rodu Vítkovců a byla vidět v mnoha bitvách. V prvním manželství s vášnivou rusovlasou Rakušankou Elisabetou zažil Vilém mocenský vzestup, ve druhém čelil rodinným sporům, ale jeho o mnoho let mladší druhá žena mu byla velkou oporou. Ona byla přední dvorní dámou královny Blanky a on prvním mužem království, ale až po svém císaři, kterému zůstal vždy neochvějně věrný.
Válka růží navazuje na román Pán stříbrné růže v r. 1347 a končí o deset let později založením Karlova mostu. V této době byl Vilém z Landštejna nevyšším purkrabím Českého království a věrnou oporou císaře Karla IV. Měl velkou zásluhu, že se po letech bouřlivého kralování Jana Lucemburského zlepšila správa země, ale to se ne vždy zamlouvalo jeho mladším příbuzným. Především Jindřich z Hradce neměl rád Vilémovy domluvy a raději sáhl po meči, než by trpělivě jednal o urovnání sporů. Tak začala válka růží proti stříbrné landštejnské. Vilém v ní nebyl poražen, ale nepovažoval se ani za vítěze, šlo mu o čest a rozumný smír mezi všemi Vítkovci i králem, který už nehodlal přihlížet, jak se páni svévolně přiživují na korunním zboží. Jindřich z Hradce, Petr ze Šternberka a také mladí Rožmberkové se vyznamenali v bojích s Wittelsbachy i při Karlově dobrodružné korunovační cestě do Říma, k jejich mládí patřila rytířská odvaha, bujné lásky, ještě ničím nezkalené přátelství. Když se je uvážlivý a opatrný Vilém snažil varovat před nebezpečím a vyčítal jim lehkomyslnost, spíš je tím podráždil. Dali mu za pravdu, až když i na ně dopadly první kruté rány osudu. To už ale stříbrnou růži natrvalo zastínila zlatá hradecká a červená rožmberská.
