MILOŠ VÁCLAV KRATOCHVÍL
* 6. 1. 1904, Vídeň
† 9. 7. 1988, Praha
Pocházel ze starého selského rodu z Mlčechvost na Podřipsku, jeho předci stáli v 19. století v čele tamního národního hnutí a hospodářského rozvoje. Do svých dvanácti let žil Kratochvíl ve Vídni. V Praze poté studoval na malostranském gymnáziu a po krátkém pobytu na Právnické fakultě studoval historii a archivnictví na FF UK. V l. 1929–1944 byl zaměstnán jako archivní úředník v Městském archivu hlavního města Prahy, v l. 1944–1945 pracoval jako dramaturg v Nationalfilmu, po osvobození v rozhlasovém odboru na ministerstvu informací. V l. 1947–1950 byl dramaturgem Čs. státního filmu, krátce zaměstnán ve Vojenském historickém ústavu, poté profesorem dramaturgie a scenáristiky na FAMU. Od r. 1972 se věnoval pouze literatuře.
Debutoval r. 1929 v Národním osvobození. Dále přispíval do časopisů a novin Lumír, České slovo, Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy, Pestrý týden, aj.
Jako scenárista debutoval coby spoluautor nakonec nerealizovaných filmových povídek Rokle a Stopy. Později spolupracoval zejména s režisérem Otakarem Vávrou. Podílel se rovněž na scénářích filmů Revoluční rok 1848, Kam čert nemůže, Ďáblova past atd. Spolu s Jiřím Trnkou se podílel i na zpracování námětu loutkového filmu podle Aloise Jiráska Staré pověsti české.
Kratochvílovu rozsáhlou a různorodou beletristickou tvorbu spojuje smysl pro dějové napětí i pro psychologicky a dobově příznačný detail. Její převážná část je založena na autorově historické specializaci a studiích historického materiálu. Látku Kratochvíl čerpal především z období husitských bouří, třicetileté války a revoluce 1848. Již první prózy prokázaly jeho snahu hledat v minulosti podobnost a poučení, respektive posilu pro přítomnost (triptych Bludná pouť). Literární renomé však získal až romány vzniklými za okupace a soustřeďujícími se na charakteristiku osamělé, rozvrácené osobnosti v krizové době a na její tápavé hledání životních jistot (maršál Russworm v Osamělém rváči, Václav IV. v próze Král obléká halenu).
Po únoru 1948 se Kratochvíl nejprve snažil přizpůsobit normám socialistického realismu. V zájmu výchovně agitačního vyznění posiloval sociální typizaci postav a rozvíjel teze o úloze třídního boje v dějinách (romány z husitského období Mistr Jan a Pochodeň). V polovině 50. let však projevil opět zájem o psychologii postav (próza z okolí Boženy Němcové Veronika) a v jeho tvorbě lze sledovat tendenci k výpravné dějovosti i zájem o příběh s dobrodružnými rysy (Podivuhodné příběhy a dobrodružství Jana Kornela, později Napoleon černého ostrova, Komediant). V 60. letech se vyhraňuje Kratochvílův sklon k životopisné próze, v níž se příběhy o osudových zvratech lidského života prolínají s faktografií (Dobrá kočka, která nemlsá, Život Jana Amose). Důraz na reálie a dokumenty je zřetelný v "románových kolážích" ze 70. let, líčících evropský svět na počátku století (Evropa tančila valčík) a za první světové války (Evropa v zákopech), v nichž je osud jedince určován dějinami viděnými z pozic historického materialismu. Kratochvíl psal též romantické milostné příběhy z období vrcholného středověku (Lásky královské).
Přečtené knihy
V knize Lásky královské autor spojil tři ženské osudy, totiž osudy tří českých královen z počátků českého státu: Kunhuty, Elišky Přemyslovny a Elišky Rejčky. Každé z nich věnoval samostatnou novelu a soustředil se k sledování jejich lidského údělu uprostřed mocenských zápasů. Vztah těchto dvou pólů, soukromí a dynastického zájmu, tvoří základní svár ve všech třech případech. A vždycky je výsledkem tragické finále: mocenské potřeby ochromují a znásilňují ženské sny a představy, činí z žen bezmocné loutky ve hře tzv. vyšších zájmů, takže všechny se musí provdávat podle momentálních diplomatických konstelací. Zároveň však žádná z nich není dost pasivní, aby se vzdala navždycky. Zejména strhující je konfrontace dvou Elišek, naprosto protichůdných povahově i temperamentem, o dvou soupeřkách , nevlastní dceři a maceše. Zatímco ctižádostivá Přemyslovna usiluje po boku slabošského Jana Lucemburského o vliv na státní záležitosti a umírá zavržená a bezmocná, Rejčka brzy pochopí marnost mocenského boje, ustoupí do pozadí po dvou krátkých královských manželstvích a vytváří si poklidné prostředí po boku milovaného muže, pana Jindřicha z Lipé.
