VÁCLAV HÁJEK Z LIBOČAN
* konec 15. stol.
† 18. 3. 1553, Praha
Autor proslulé Kroniky české V. Hájek z Libočan se narodil někdy koncem 15. století a snad pocházel z rodiny drobné šlechty na Žatecku. Původně kališník, po r. 1521 katolický kněz a asi od r. 1524 dlouholetý oblíbený kazatel v tomášském klášteře na Malé Straně v Praze. Z přízně katolické šlechty se mu dostalo i mnoha výnosných církevních úřadů, kterých však byl postupně zbaven pro neplnění povinností, prospěchářství a pletichy. Poslední léta života strávil v klášteře dominikánek na Starém Městě pražském.
V l. 1534–1539 napsal Hájek rozsáhlou Kroniku českou, sledující české dějiny od příchodu Čechů vedených vybájeným praotcem Čechem až po nastoupení prvního Habsburka – korunování Ferdinanda I. r. 1526. Pro svoji kroniku, která vyšla v r. 1541, shromáždil Hájek velké množství pramenů: české i cizí rukopisné kroniky, výpisy z listin a zemských desek, legendy i záznamy lidových tradic a pověstí. Tam, kde mu materiály chyběly, neváhal dotvářet obraz českých dějin často do neuvěřitelných podrobností podle vlastní fantazie. "Básnivost" Hájkovy kroniky neušla ani jeho současníkům, ani následující generaci. Ale mnozí, jako např. Veleslavín, Hájka za to, že "některé básnivé a neužitečné rozprávky do své kroniky přimísil", omlouvali, protože prý po vzoru básníků "i on chtěl čtenáře o věcech pominulých vyučiti a spraviti a časem i rozsmíšiti, aby sobě nestýskal". Pro vypravěčské umění autora i pro obšírný a ucelený výklad národních dějin se Hájkova kronika stala na dlouhou dobu jednou z nejčtenějších a nejoblíbenějších knih. Tím spíše, že díky katolictví svého autora nebyla v pobělohorské době zakázána. V dobách nejtěžších pak pomáhal její obraz dřívější moci a slávy českého státu udržovat v lidu národní cítění a lásku k českému jazyku a rodné zemi.
Hájkova kronika však byla chápána nejen jako literární dílo s poutavým "historickým čtením", ale časem a dlouho platila i za autoritativní a spolehlivý historický pramen. Aniž odhalila její chyby, omyly a výmysly, opírala se o ni řada historiků, jako např. Stránský a Balbín. Pod kritickým pohledem novodobé osvícenské historiografie, především G. Dobnera, však nejenže nemohla obstát, ale stala se přímo symbolem falzifikace a její autor se nevyhnul příkrému odsouzení jako "lhář, šarlatán a nactiutrhač". Přesto byla Hájkova kronika i nadále vydávána a čtena a stala se i bohatým zdrojem inspirace pro mnohá literární a výtvarná díla novodobé české kultury.
Přečtené knihy
V letech 1534–1539 sepsal Hájek rozsáhlou Kroniku českou, sledující české dějiny od příchodu Čechů vedených bájným praotcem Čechem až po nastoupení prvního Habsburka Ferdinanda I. roku 1526. Hájek vycházel ve výkladu ze starších kronikářských děl, tradic, z materiálů šlechtických archivů, které byly zpřístupněny. Dílo doplňoval i vlastní fantazií do podoby epických příběhů. Hájek se projevil jako výborný vypravěč. Čtenářská poutavost zachránila slabý podklad díla. Autor tím chtěl dodat české minulosti slávu a lesk, chtěl se však i zavděčit bohaté a vlivné šlechtě. Základní osnovu díla je členění podle jednotlivých let. Pro jadrnou lidovou řeč, důraz na epickou podobu sdělení spolu s vypravěčskými kvalitami učinily z Kroniky české nejoblíbenější knihu o české minulosti na celá staletí. Kronika byla vytištěna roku 1541 a vydána o dva roky později. Hájkovu popularitu neohrozila ani zdrcující kritika jeho nevěrohodnosti v údajích o nejstarších dobách. Podal ji v 18. století osvícenský dějezpytec, řádový kněz Gelasius Dobner. Pronikavým rozborem a pečlivým studiem pramenů odhalil nespolehlivost Hájkovy kroniky. V novém vydání z let 1819-1823 se Kronika česká stala hlavním látkovým východiskem romantického historismu české obrozenecké literatury.
Digitalizovaný starý tisk Hájkovy Kroniky české naleznete na knihomol.phil.muni.cz
