UMBERTO ECO
* 5. ledna 1932, Alessandria
Italský sémiolog, estetik, filozof a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů postmoderny a avantgardy 60. let 20. století Umberto Eco se narodil v italské Alessandrii. Jeho otec byl z pozice úředníka povolán do války. Mladý Eco tak vyrůstal se svou matkou, se kterou se během druhé světové války přestěhoval na venkov. Po maturitě začal na přání svého otce studovat práva v Turíně, studií však brzy zanechal a vrhnul se na studia středověké filozofie a literatury. Bakalářský titul v této oblasti získal r. 1954 na základě práce o estetice Tomáše Akvinského. Během této doby prošel Eco krizí své víry a odklonil se od římskokatolické církve.
Po ukončení studia se Eco stal nakladatelským redaktorem v Radiotelevisione Italiana (RAI) a pracoval také jako lektor na Turínské universitě. Od r. 1956 se podílel na organizování avantgardy, a tím i na vzniku volného uskupení avantgardních umělců (toto uskupení tvořilo základ pozdější skupiny 63). V r. 1959 začal psát pro Verri, kde vedl část věnovanou avantgardě a v tu dobu se rozvíjejícím lingvistickým experimentům.
V r. 1962 se Umberto Eco oženil s německou profesorkou umění, Renatou Ramge, se kterou má syna a dceru. R. 1964 se stal lektorem na universitě v Miláně, ale již o rok později začal působit ve Florencii jako profesor vizuální komunikace. Byl také lektorem naučných knih v nakladatelství Bompiani v Miláně, lektorem estetiky, lektorem na fakultě architektury a profesorem sémiotiky na milánské Polytechnice. R. 1971 se stal profesorem sémiotiky v Bologni. Od r. 1971 působí Eco jako profesor na katedře sémiotiky v Boloni, zároveň je prezidentem Univerzity San Marino a přednáší i na několika dalších universitách po celém světě. Umberto Eco je držitelem řady prestižních ocenění a několika čestných doktorátů.
Ve svém díle se Umberto Eco věnuje studiu středověké estetiky a kultury, konkrétně např. tzv. recepční estetiky, která se zabývá „vnímatelem“ uměleckého díla, nikoli uměleckým dílem samým. Ve schématu literární komunikace „autor - text - čtenář“ prosazuje centrální úlohu textu, čímž navazuje na dědictví literárněvědného strukturalismu. Kromě odborných prací je Eco autorem několika románů, které mu získaly značnou popularitu mezi veřejností. Nejznámějšími jsou knihy Jméno růže a Foucaultovo kyvadlo. Z politického hlediska se původní levicový postoj Eca časem přesunul k politickému středu.
Přečtené knihy
Tento historický román byl vydán r. 1980 a založil autorovu světovou proslulost. Děj se odehrává ve 14. stol. v období teologických a náboženských sporů. Starý benediktinský mnich Adso z Melku sepisuje události, jichž se stal jako osmnáctiletý novic svědkem v hornoitalském benediktinském opatství. Vypráví, jak spolu se svým mistrem, františkánem z Baskervillu, narazili na sérii záhadných vražd mnichů, k nimž docházelo den po dni. Pátrání po stopách těchto vražd vede mistra a jeho žáka do opatské knihovny, podobající se labyrintu. Odhalování záhady probíhá velmi pomalu a složitě. Adso po boku svého učitele postupně proniká do tajů nejrůznějších věd a pokouší se vyznat v dalších jevech, které s případem souvisejí. Klíčem k řešení se stane tajemný rukopis, který je ukrýván v knihovně. Během pátrání je Adso svědkem setkání císařské delegace s papežovými vyslanci, při němž má být prostředníkem Vilém z Baskervillu. Setkání, jež se neskončí dohodou v teologických a filozofických otázkách, vyvrcholí procesem s bývalými členy heretické Dolcinovy sekty. Z čarodějnictví je obviněna vesnická dívka, s kterou Adso prožil milostný vztah. Inkvizitor ji odváží spolu s odsouzeným představitelem sekty Salvatorem. Tajemným rukopisem je neznámý druhý díl Aristotelovy Poetiky, pojednávající o smíchu. Starý a slepý knihovník Jorge jej považuje za nebezpečnou výzvu k pravdivému poznání. Ukáže se však, že Jorge je strůjcem všech zločinů. Očekává příchod Antikrista, a aby zabránil rozpadu světa, pozře manuskript napuštěný jedem. Při požáru, který zachvátí knihovnu, zahyne on i opat a požár se rozšíří na celé opatství.
