STRÁŽCI, OCHRÁNCI A DUCHOVÉ NAŠICH HOR
Nikl (Český les)
To, že Krkonoše mají svého Krakonoše a Beskydy Radegasta je obecně známé. O tom, že i další naše hory mají své strážce, ochránce a dobré duchy, ví málokdo. I třeba takový Český les... Kdysi dávno žil v příhraničních hvozdech lesní duch Nikl, německy nazývaný Nippel, pomocník a ochránce všech dobrých obyvatel Českého lesa. Nikl byl duch dvou tváří, bílé a černé. Bílá značila dobro, černá naopak zlo. Byl patronem sklářů a dřevařů, dobrým pomáhal a zlé trestal. Časem se na něj trochu pozapomenulo a až v poslední době se místní snaží vzkřísit příběh o něm a dostat ho znovu do povědomí lidí.
V tmavém lese nad střelnicí
v jedné tmavé jeskyni,
žije pán Českého lesa
dobrým Niklem nazvaný.
Dobrý duch ten vládl lesu
a všem lidem pomáhal,
ale kdo chtěl lidem škodit
ten se se zlou potázal.
My jej dneska probudili
z jeho dlouhého snění,
ať jde s náma podívat se,
co se teď všechno mění
Dobrý duchu dej nám sílu
zničit černé prokletí,
my chceme mít Bělou krásnou,
krásnou pro naše děti
Hola lidé pojďme na ně,
já jim ukážu kdo jsem,
ať se víckrát neodváží
rušit Niklův krásný sen.
Fabián, brdských lesů pán (Brdy)
"Fabián, Babí Jan, pase koně na průhoně" slýchávaly už za dávných časů děti z Brd a Podbrdí rýmovačku o dobrém duchu táhlého, hustě zalesněného horského hřebene. Na vrchu Velká Baba nad Hostomicemi sídlí prý odedávna Fabián, brdských lesů pán. Na vrchu je studánka, o které se říká, že má divotvornou moc a pod hřebenem vrchu na východě malé skalisko, zbytek rytířova hradu. Je nazýváno Fabiánovo lože či Fabiánova postel. Duch hor si sem prý chodívá odpočinout, když je unaven.
Fabián býval rytíř, jenž si na temeni hory vystavěl hrad a do něj si přivedl svou ženu, mladou dceru předního českého šlechtice. Byla krásná jako obrázek! Brzy po svatbě se v lesích pod hradem usídlila čarodějka, bývalá Fabiánova milenka. Kdysi se mu zdála tajemná a okouzlující, později se však stala obávanou a zavrženíhodnou ženštinou, z jejíchž osidel nemohl uniknout. Věděl, že by ji měl raději zabít, ale to mu jeho rytířská čest nedovolila. Za jedné bouřlivé noci se Fabiánovi přišla pomstít za to, že ji odvrhl. Svolala na pomoc pekelné síly, hrad srovnala se zemí, Fabiánovu ženu proměnila v zeměžluč a z rytíře chtěla učinit zlého ducha. Čáry zrazené čarodějnice však nedokázaly zlomit Fabiánovo dobré srdce, a tak na místo škůdce, jak čarodějka zamýšlela, stal se Fabián dobrým strážným duchem zdejších hor.
Lidem neubližuje, občas je v dobrém rozmaru poškádlí, ale ukazuje se jim vzácně. To na sebe pak bere podobu myslivce s kloboukem ozdobeným větvičkou z kapradí, jeřabin a lesních bylin. Často je vypodobňován s pečlivě zastřiženými vousy ve starodávném loveckém šatu s vysokými botami na nohou. Pokud je Fabián špatně naladěn a teskní po své krásné ženě, je z lesů slyšet táhlé houkání. Běda tomu, kdo se pokusí jeho teskné houkání napodobit, či přijde do brdských lesů škodit. Ten se se zlou potáže!
Čas tráví nejčastěji na nedalekém Plešivci, kam chodí opečovávat zahrádku s kouzelnými a běžnému smrtelníkovi neviditelnými bylinkami. Všechny mají léčivou moc a lze se s jejich pomocí zbavit různých neduhů. Fabián bylinky sám sbírá a suší a rozdává chudým nemocným. V tuhých zimách zapaluje u své zahrádky vatru, ke které se přicházejí ohřát zvířata ze širokého okolí. Podle další pověsti přichází Fabián na zem vždy po sedmi letech, strávených kdesi mimo tento svět, aby zde dalších sedm let prožil. Lidé se z jeho příchodu radují, protože přináší štěstí a dobrou úrodu.
Autor jedné posměšné zkazky tvrdí, že Fabiána ukradli komedianti, přestrojili ho za opici a odvezli do světa, kde se ztratil a už ho nikdo nikdy neviděl, ale tomu nevěřte. Až v předjaří uvidíte, jak se nad brdskými lesy kouří, tak vězte, že to Fabián bafá ze své dlouhé dýmky svůj oblíbený tabáček.
Pelíšek (Český ráj)
Před dávnými dobami žil v Prachovských skalách neposedný skřítek. Jmenoval se Pelíšek. To proto, že rád pobíhal po celém Českém ráji a jednou se usídlil tuhle, potom zase támhle. Pokaždé si stavěl jiné pelíšky, měl jich v celém kraji snad tucet. Rád pomáhal všem svým kamarádům, ale občas také vyvedl nějakou taškařinu, které se potom celý den smál.
Nejčastěji jste ho mohli potkat právě v náručí Prachovských skal v jeskyňce. Tam měl krásný výhled do Krkonoš, Jizerských hor, na Kozákov a na Bezděz.
Jeho největší pýchou byla zahrádka, ve které pěstoval spoustu květinek. Ty mu věnoval sám moudrý Krakonoš. Léčivé mateřídoušky a kontryhely sbíral na čaj. Na jaře pečoval u potůčku o sněhobílé bledulky a konvalinky, jasně žluté upolíny a blatouchy. Přes léto vykvétala vzácná astra chlumní a na podzim zbarvily zahrádku jedovaté fialové ocúny. To byla podívaná!
Jednoho dne se však Pelíšek vrátil domů, a když spatřil svoji zahrádku, dostal veliký vztek! Květinky vytrhané, tráva pošlapaná! "To tedy ne!", rozzlobil se Pelíšek, "moji zahrádku mi nikdo ničit nebude! Jen až zjistím, kdo to udělal!" Jeho hněv se nesl údolím jako nekonečná ozvěna mezi skalami.
Večer se Pelíšek nenápadně připlížil pod okna vesnického hostince a naslouchal hlasitým rozhovorům. "Pánové, teď vám povím něco, o čem nevíte! Zdejší rytíř Čéč nás zve na svoje panství! Prý má něco, co ještě nikdo nikdy neviděl!," prohlásil menší muž. Druhý, větší, vstal od stolu, a řekl: "Vždyť už to ví celý kraj! Rytíř Čéč získal někde velmi krásné květiny a chce se jimi pochlubit!" Všichni se rozesmáli: "Jinak by nás na hrad nezval!" To Pelíškovi stačilo! "Ta nespravedlnost, o kterou nyní pan Čéč opírá svoji slávu, musí být přece spravedlivě potrestána!"
Tu noc měl Pelíšek napilno. Pobíhal po kraji sem a tam a chytal do váčku světlušky, které mu slíbily pomoc. Přes den je ještě opatrně, aby neulétly, spočítal. Jakmile se setmělo, šel Pelíšek na hlavní cestu, která vedla do Čéčova panství. Měsíc už stál vysoko na nebi, údolím se neslo houkání sov. Tu však noční klid přerušilo blížící se koňské spřežení. "Už jede, už přijíždí," zaradoval se Pelíšek, "teď máte, světlušky, cestu volnou." Světlušky vylétly a rozžhly svá světýlka podél cesty. Pelíšek rychle utíkal k rybníku a nezapomínal pokládat malá světýlka na trávu. Poslední světlušky, ty, které nejvíce svítily, vzlétly nad rybník. Tak byla pro pana Čéče přichystána osvícená cesta až do rybníka.
Pelíšek se schoval do rákosí a netrpělivě čekal! Rytíř Čéč marně natahoval ruce po zářivých světýlkách. Jak rád by je měl doma, na své nové zahrádce! Vůz sjel z cesty a přímo do rybníka! Pelíšek už jenom slyšel, jak pan Čéč kleje na celý svět, jak se zlobí i na ty malé světlušky. Pelíšek se rozesmál tak, že pan Čéč rázem pochopil, kdo mu tuto cestu přichystal. Do tiché a klidné noci zaznělo Pelíškovo ponaučení: "Nerabuj přírodu, nechceš-li mít škodu!"
Tuto větu si již pan Čéč pamatoval až do konce svého života. Vylezl z rybníka, třásl se zimou. Na cestě zahlédl Pelíška a zavolal na něj: "Pojď, já ti všechny květiny vrátím. Nechte si je, pane, ale starejte se o ně tak dobře, jako já," odvětil Pelíšek a odešel do své jeskyně.
Ráno se Pelíšek rozhodl, že půjde ke Krakonošovi. Ten mu věnoval nové květinky. A v Prachovských skalách opět zářila Pelíškova zahrádka, které už nikdy nikdo neublížil!
Krakonoš (Krkonoše)
V nejvyšších českých horách, Krkonoších, vládne nejmocnější a zároveň nejznámější ze strážných duchů našich hor, Krakonoš. Vyprávělo se o něm již v 15. stol. a pravděpodobně ještě dříve, kdy byl považován za démona větru a všemocný živel trestající bez rozdílu všechny. V nejstarších pověstech je líčen jako bezejmenný obrovský duch, sídlící na nejvyšší hoře Krkonoš, Sněžce, kde sedí na vrcholu skály, klátí nohama a hrozivě křičí.
První strašidelnou podobu Krakonoše vypustili do světa nejspíše Vlaši, kteří v horách hledali drahé kamení, aby svá naleziště ochránili před dalšími hledači pokladů. Ze stejného důvodu se tak zachovali i zdejší kořenáři a mocný duch hor byl na světě.
V jiných bájích má podobu trpaslíka a v některých je jejich králem. V německých pověstech dostal jméno Ribenzall, zlidověle Rybecál, což bylo posléze Čechy pozměněno na Rýbrcoul. V době národního obrození se objevily pokusy o počeštění Rýbrcoula na Řepočeta (Rübe = řepa, zählen = počítat), což se ale příliš neujalo. Rýbrcoulem jej nazývali čeští spisovatelé ještě na poč. 20. stol. Do psané slovesnosti se Krakonoš dostal r. 1662, kdy jej uvedl Johannes Praetorius (1630–1680, bakalář a mistr univerzity v Lipsku) v knize Daemonologia Rubinzalii Silesii. První vyobrazení Krakonoše pochází z Helwigovy mapy Slezska z r. 1561. Dnešní Krakonošova podoba je nejvíce formována večerníčkovým seriálem Krkonošské pohádky z r. 1974.
Začátkem 18. stol., ho Havel Žalanský v knize o andělích a ďáblech popsal jako proradného mnicha, svádějícího poutníky z cesty. Psal o něm i Bohuslav Balbín, podle kterého se umí změnit v démona ovládajícího živly, anebo na sebe umí brát různé zvířecí podoby. Autoři z konce 17. a 18. stol. zaznamenali, že na Sněžku v té době přicházeli lidé, kteří mu v pohanských obřadech přinášeli obětiny.
Pověstí o něm přibylo po pol. 18. stol. a ve stol. 19. se ujalo na české straně hor už zčásti jeho pojmenování Krakonoš, které pak zdomácnělo tak, že se mu již jinak neříká. Toto jméno nejspíše pochází stejně jako název hor od keltského kmene Corconti, který uvádí ve svém díle Klaudios Ptolemaios.
Ovšem ještě Alois Jirásek jej ztvárnil jako nadutého a pyšného Pana Johanese, který se nevybíravě a marně uchází o Kačenku, vládkyni Orlických hor. Až v českých pověstech a pohádkách od 19. stol. se stal spravedlivým a dobrotivým a od té doby stejně jako ostatní strážní duchové našich hor potřebným pomáhá a špatnosti trestá, zastává se chudých v boji proti chamtivcům a nenasytům. Když má dobrou náladu, škádlí pocestné, když špatnou, sesílá nad kraj ošklivé počasí.
A jak se Krakonoš přišel ke jménu Rýbrcoul? Jednou se mocnému vládci hor znelíbilo být sám a rozhodl najít sobě ženu. Tehdy ještě nebyl spravedlivým a váženým vládcem hor, byl mladý a k moudrosti a rozvážnosti musel teprve dozrát. Vyhlédl si mladou šlechtičnu z německého rodu žijící na polské straně Krkonoš a proti její vůli ji unesl na své sídlo. Slíbil ji, že dostane všechno, co si bude přát. To dívku, zvyklou žít v přepychu, uklidnilo. Brzy se však ukázalo, že šlechtična je rozmazlená a člověk se jí ničím nezavděčí. Krakonoš pro ní dělal první poslední, ale ničím se jí nezavděčil. Když už nevěděl kudy kam, dal dívce plný pytel kouzelných řep. Cokoli si bude přát, v to se jí řepa promění. Ani tím však srdce dívky neobměkčil. Mladá šlechtična proměnila řepy v klevetící společnice a to už Krakonoš nevydržel a chtěl jí vyčinit.Dívka se ho však zeptala: "A víš vůbec, kolik jsi mi těch řep dal? Spočítej to! Rübe zahlen! Rybecál!" vykřikla dívka a dodala ještě česky, aby všichni rozuměli: "Počtář řep, Rýbrcoul!" Strážný duch Krkonoš tehdy ještě neměl žádné jméno a toto posměšné mu pak po dlouhý čas zůstalo... Šlechtičnu nakonec vyhnal a svůj hrad nechal před jejími zraky zmizet, aby ji snad nenapadlo se vrátit.
Rampušák a Kačenka (Orlické hory)
V sousedství mohutných Krkonoš působí Orlické hory mírným, pokojným dojmem. Zatímco Krkonoše mají odedávna svého strážného ducha, mocného vládce hor Krakonoše, přívětivým Orlickým horám dlouho chyběl. Do doby, než se sem před svými pronásledovateli uchýlila krásná princezna Kateřina a s přispěním dobrých sil se stala zdejší oblíbenou laskavou vládkyní Kačenkou. Počátkem 60. let se k ní přidal dnes populární Rampušák, a tak mají Orlické hory vládce dva.
A jak se Kačenka stala vládkyní Orlických hor? Jako mladičkou ji královský otec zaslíbil starému mocnému bohatému a pyšnému šlechtici, který v zastoupení svých služebníků vyhrál turnaj, jehož vítězi měla připadnout princeznina ruka. Kateřina však toužila po lásce, po princi, do kterého by se zamilovala a starého šlechtice si odmítla vzít. Otec byl ale neoblomný, a tak princezna Kateřina utekla ke své tetě, hledajíc u ní pomoc. Teta ji však přijala chladně a dala o jejím útěku vědět svému bratru králi. Nastávající zeť si pro ni osobně přijel a vzpurnou princeznu odvezl proti její vůli na své sídlo, kde ji uvrhl do vězení, aby si své rozhodnutí promyslela. Princezna Kačenka však z vězení utekla a našla úkryt v blízké myslivně. Myslivec ji poskytl nocleh a ráno poslal za svým bratrem poustevníkem o radu. Navrhl princezně dvě možnosti: prosit otce za odpuštění a vzít si zlého šlechtice nebo se stát ochránkyní zdejších hor. Tuto možnost princezna zvolila a vydala se na nebezpečnou cestou za svým osudem. Poustevník ji poslal za starou kořenářkou, která měla Kateřině pomoci. Mezitím starý šlechtic vyslal jezdce, aby princeznu našli a nerozpakoval se použít ani černou magii, aby princeznu dostihl. Démoni ale princeznu nedostihli, překonala všechny nástrahy a před půlnocí stanula s babkou kořenářkou na hoře Ostružník, kde právě rozkvétalo zlaté kapradí. Kořenářka jej přesně o půlnoci podala Kateřině, ta jej spolkla, padla v mdlobách k zemi, z blízkého vrcholu zazářilo jasné světlo a objevil se duhový most, po němž vykročil zástup trpaslíků se svým králem. Princezně Kačence, která mezitím nabyla vědomí, přinesli skvostné šaty. Ta jim na oplátku slíbila, že bude jejich dobrou a spravedlivou vládkyní...
Kačenka se poprvé objevila v Babičce Boženy Němcové a v knize Z mých pamětí Aloise Jiráska. Podle dávných vyprávění našich předků je Kačenka milá, dobrotivá, spravedlivá a půvabná dívka jako sama horská příroda. Poctivým a chudým pomáhá, povaleče a nepoctivce trestá. Do Kačenčiných hor za ní občas zajíždí vládce sousedních hor, sám pan Krakonoš. Sličná Kačenka se mu líbí, rád by si ji odvezl s sebou a vzal za ženu. Ta však má příliš ráda své hory a nechce je opustit. I když sebelaskavěji a sebecitlivěji odmítne, vládce Krkonoš se vždy hluboce urazí. Popadne ho strašný hněv, uvede v činnost všechny ničivé síly, kterými vládne. Začne metat blesky a hromy, rozvodní všechny potůčky, potoky a říčky v Orlických horách. Nadělá polomů a škod po celé lesní krajině. Takto rozzuřen a rozezlen se vrací domů do severních hor. Po čase ho zlost přejde a urážka přebolí. Zasteskne se mu po Kačence s nadějí, že tentokrát nebude odmítnut, a tak se opět vypraví na námluvy. Co kdyby?
Když se nade vším zamyslíme, můžeme odhadnout, že Kačenka je stará nejméně 200 let. O názvu Kačenčiny hory to tvrdit nemůžeme. Není zatím známo, že by jej byl použil někdo před Boženou Němcovou. K rozšíření tohoto pojmu došlo až po uvedení Jiráskovy hry Pan Johanes (jiný název pro Krakonoše) r. 1909 v Plzni a 1910 v Národním divadle v Praze. Hra pojednávala o boji hodné Kačenky se zlým Rýbrcoulem a v době kolem první světové války byla chápána jako alegorie boje za státní samostatnost. Proto se ve 20. letech pro Orlické hory velmi často používal termín "Jiráskem milované Kačenčiny hory" a tento název se rozšířil. Po r. 1945 se jej opět přestalo užívat.
Teprve v té době vznikla bájná postava Rampušáka, dnes rozhodně populárnější než Kačenka. Začátkem 60. let Československý rozhlas natočil cyklus propagačních pořadů Kam na dovolenou o méně známých oblastech naší země. Pořad o Orlických horách sestavil Jiří Dvořák, pozdější redaktor časopisu Turista. Postava Kačenky se mu do sportovního i humorného pořadu nezdála vhodná, a tak použil jméno vísky Rampuše, jediné horské vsi uváděné v kouzelné knížce Karla Poláčka Bylo nás pět a vymyslil Rampušáka. Zbývá dodat, že duchovi, který 21. prosince 1962 posluchače provázel zajímavým a kvalitně sestaveným pořadem, propůjčil hlas herec Josef Beyvl.
Rampušák, připravený původně pro tento jediný pořad, se však neočekávaně ujal. Již v r. 1965 ukončoval zimní sezónu v Deštném a krátce nato hradečtí lyžaři a turisté přiřkli jeho jméno reliéfnímu portrétu lesního muže, umístěnému v jídelně Masarykovy chaty na Šerlichu. Tuto podobu pak využili na oblastním turistickém odznaku, který vydával od r. 1970 OV ČSTV v Hradci Králové. Od r. 1969 do začátku 90. let vařil pivovar v Dobrušce pivo téhož jména. Od samého počátku se vyskytovala v restauracích různá "rampušácká" jídla, případně nápoje. V posledních letech vznikají i hospody a penziony s tímto jménem.
Hejmon (Novohradské hory)
Řeka Vltava, již zmohutnělá četnými přítoky, protéká po své cestě podhůřím Šumavy, Blanským lesem a poté, co mine jeho nevyšší horu Kleť u Českého Krumlova, valí své vody Českobudějovickou pánví. Tu na jihu ohraničuje další šumavské podhůří, Novohradské hory, před kterými své komolé, lesem zarostlé vrcholky vystrkují do krajiny bývalé sopky, hory Slepičí.
Této malebné části jihočeské krajiny vládne Hejmon, některými též nazvývaný Hejmor. Tajuplný strážný duch, který na sebe bere rozličnou podobu od větru, bouřky a jiných přírodních živlů po podoby zvířecí či lidské. Podle situace, ve které se rozhodl zasáhnout.
Trestá křivdy a páchané zlo a bytostně nesnáší pytláky. To se kupříkladu náhle na modrém nebo objeví nad pytlákem temný mrak a spustí se lijavec. Proudy vody pytláka promočí až na kůži. A nebo ze čista jasna strhne hrozný vítr a pytlákovi na hlavu padají ulámané větve. Vytrestaní pytláci však dobře vědí, že se na ně zlobí Hejmon. Na čas si dají pokoj a ti otrlejší se později stejně odváží vydat do lesa, ale dávají si pozor, aby je Hejmon nenachytal.
Naproti tomu nezřídka pomáhá potřebným, jak zaznamenaly četné pověsti na Vitorazsku, rozkládajícím se na české i rakouské straně kraje kolem Novohradských hor. Jednou se z lesa vlekla stará výměnkářka s nůší nasbíraných šišek, aby měla doma co přiložit do kamen. Byla však již příliš znavená životem, sil se jí nedostávalo a tak v slzách usedla na studenou mez a chystala se část šišek vysypat, když v tom jí tajemná síla pozdvihla ze země a ona pokračovala mnohem snáze v cestě k domovu. Nešla však, vznášela se. Užaslá se zastavila až u svého stavení, když v tom zaslechla za zády šelest křídel. Ohlédla se a viděla, jak k lesu odlétá jakýsi pták. Hned pochopila, co se stalo a Hejmonovi vděčně děkovala.
Radegast (Beskydy)
Radhošť, nejznámější hora Moravských Beskyd, byla v pohanských dobách považována za sídlo jednoho z nejmocnějších slovanských bohů, Radegasta, nazývaného též Radhost, Redigast či Radigost. Na rozdíl od řeckých bohů, sídlících pospolu na Olympu, a rovněž tak germánských bohů, kteří se museli podělit o místa na skále Walhale nad řekou Rýnem, měl posvátnou horu sám pro sebe. Byl bohem slunce, ohně a války, ale zároveň i bohem pohostinnosti, plodnosti a úrody. Jeho jméno prý znamenalo "Ten, kdo se rád nechává hostit". Slovanská mytologie tvrdí, že se tím řídil.
Podle díla Chronicon německého biskupa Dětmara z Merseburku z poč. 11. stol. to však se jménem Radegast bylo jinak. V kronice se zmiňuje o svatyni pohanského kmene Ratarů z luticko-veletského svazu v Retře nazývané Radegast, ve které bývalo uctíváno více božstev, včetně mocného boha slunce, války, hojnosti a úrody, jehož jméno bylo Svarožic. Dětmarův následník, kronikář Adam Brémský, v díle Gesta Hammaburgensis Ecclesiae Pontificum jména zaměnil a názvem svatyně obdařil nejmocnějšího ze zde uctívaných bohů. Adam Brémský uvádí, že r. 1066 byla bohu v Retře obětována hlava biskupa Jana z Marienburgu, v odvetě r. 1068 biskup Burchard z Halberstadtu svatyni vyvrátil a odjel na Radegastově/Svarožicově posvátném koni. Pohanský chrám v Retře tím zanikl a úlohu hlavního božstva zaujal Svantovít.
Adamův pravděpodobný omyl ve 2. pol. 12. stol. převzal biskup Helmoldus z Bosau, když sepisoval slovanskou kroniku Chronicon Slavorum. Z té pak vycházeli další kronikáři, kteří zároveň mírně pozměňovali okruh Radegastovy působnosti.
Podle bájí byl Radegast velkým milovníkem dobrého jídla a pití. Často přicházel v přestrojení mezi obyčejné lidi a nechával se hostit. Říkalo se, že nevynechá žádnou svatbu ani pohřeb. Když byl spokojen s pohostinností lidí, bohatě se odměňoval. Být zadobře s Radegastem bylo velmi důležité, protože Radegast patřil v hierarchii slovanských bohů mezi ty nejvyšší.
S kultem boha Radegasta je od poč. 18. stol. spojována hora Radhošť na Moravě v Moravskoslezských Beskydech (1129 m n. m.). Tato pověstmi opředená hora byla údajně jeho sídlem. Podle legendy stávala na vrcholu hory jeho modla, kterou nechali zbořit soluňští misionáři Konstantin a Metoděj, kteří po svém příchodu na Velkou Moravu v 60. letech 9. stol. údajně na Radhošť zavítali.
Dnes je na hřebenové cestě mezi Radhoštěm a Pustevnami umístěna socha Radegasta, kterou r. 1929 vytvořil v USA Albín Polášek, rodák z Frenštátu pod Radhoštěm. Socha zobrazuje Radegasta s býčí hlavou, rohem hojnosti, kačernou a s valašskými krpci. Původní asi tři metry vysoká socha byla zhotovena z umělého kamene se železnou vložkou a přísadou žulové drti. Na Radhošti však špatně odolávala drsným klimatickým vlivům a největší újmu utrpěla, když do ní při bouřce uhodil blesk. Krajský ústav památkové péče v Ostravě proto rozhodl, že bude vhodnější instalovat na Radhošti místo vzácného originálu dokonalou kopii sochy. Pro tento záměr, který si vyžádal náklady ve výši jednoho milionu korun, se podařilo získat jako sponzora nošovický pivovar, používající ve svém logu siluetu Radegasta. Originál sochy Radegasta se nyní nachází ve vstupní hale frenštátské radnice.
Praděd (Jeseníky)
V Hrubém Jeseníku nad Červenohorským sedlem se vypíná nejvyšší moravská hora, Praděd. Hora s lysým vrcholem, ze které jsou na východě vidět Tatry a na západě Krkonoše, dostala podle legendy jméno po bájném vládci tohoto pohoří, Pradědovi, o kterém se vypráví řada pověstí. Hora Praděd měla původně ovšem jiné názvy, které se měnily v průběhu staletí. Jméno Praděd je zaznamenáváno až od r. 1848. Staří Slované říkali hoře Stará vatra, koncem 14. stol. Se nazývala Keilichter Schneberg, tedy Keilichterská Sněžná hora, přičemž Keylicht bylo jméno jiné hory nad Červenohorským sedlem. Posléze dostala název Klínovcová hora, Niská Sněžka a až poté Altvater, v překladu Starý otec, což byl základ pro české jméno Praděd.
Praděd, dělí Moravu od Slezska a odedávna láká všechny pocestné. Dokáže jim však ukázat i svou nevlídnou tvář. To se zlobí Praděd, mocný vládce zdejších hor. Bere na sebe nejrůznější podoby, nejčastěji se však zjevuje jako stařec s dlouhým bílým vousem. Je spravedlivý, dobrotu dovede ocenit, zato na lidi zlé má spadeno. Běda tomu, kdo by ubližoval druhým nebo jeho milovaným horám.
Vypráví se příběh o ovčákovi, který své stádo často vyháněl na samé hřebeny hor, kde pak sedával a trápil se závistí. Toužil po pohodlnějším životě v blahobytu, jeho práce mu moc nevoněla. Až jednou se před ním země otevřela a z hory vystoupil stařec, samotný duch jesenických hor.
Praděd ho požádal, aby mu věnoval nejlepší ovci ze stáda. Za ni mu slíbil, že si může nabrat do kapes dukátů, kolik se jich tam vejde. Nic víc, nic míň. A s tím zavedl hocha do podzemí. Ovčáček opravdu vybral ze stáda nejlepší kus, a pak v podzemí začal kapsy plnit dukáty. Když je měl téměř plné, povšiml si nádherného zlatého svícnu. Neodolal a schoval svícen za košili a chtěl odejít. Východ ale zmizel. Vyděšený chlapec bloudil podzemím a všude narážel jen na tvrdou skálu.
Pochopil, že stařec ho trestá za jeho chamtivost a že už nikdy nevyjde na denní světlo. Vtom se ale Praděd ještě jednou ukázal. Zahrozil ovčákovi, ozvala se hromová rána a chlapec ztratil vědomí. Když se probral, ležel na vrcholu neznámé hory, kapsy prázdné. Vůbec nelitoval, že přišel o všechny peníze, byl rád, že si zachránil holý život. Utíkal domů a ve vesnici pak vyprávěl, co se mu přihodilo.
Pasáček přitom nebyl jediný, kdo se na hoře s moudrým starcem setkal a komu pomohl nebo dobře poradil. Horalé usoudili, že to musí být dobrý strážný duch Jeseníků. Odvodili si, že dobrotivý stařec je jeden z jejich předků, jehož duch neodešel na věčnost, ale zůstal na světě, aby byl ochráncem svého potomstva. Jejich prapředek, praděd. A tak mu Praděd začali říkat, když o něm mluvili, a stejně tak pojmenovali horu, jež byla jeho sídlem.
Muhu (Jizerské hory)
Jizerské hory dlouho neměly svého dobrého ducha, který by je ochraňoval a bděl nad tím, aby tu lidé nedělali nějakou nekalotu, měli se rádi, pracovali a množili se i umírali, jak káže odvěký zákon věčné a moudré přírody.
Sešli se jednou Krakonoš s Rampušákem a uvažovali, co udělat, aby i Jizerské hory měly svého ochránce. Prohlédli si nejdřív kopce, louky a skály od Smrku po Oldřichovské sedlo a přes Černou Studnici až dolů k Jizeře, kde se do ní vlévá divoká Kamenice a dravý Žernovník. Pak se zastavili na dnešním Muchově, tehdy ještě kopci beze jména, a řekli si: "Tady je to pravé místo. Je odsud vidět široko daleko a dá se odtud vládnout nejen nad všemi kopci, lesy i lukami, ale i nad proradným lidským plemenem."
Rampušák se svým starším druhem souhlasil, a tak Krakonoš mohl začít čarovat. Nejdříve se na okolní hory snesla mlha, poté vítr, který se rázem změnil ve vichřici. Ta začala lomcovat skalami, viklany v horách se začaly kymácet a země se chvěla, jako by uvnitř tisíce obrů přehrabovaly své poklady. A pak se právě v místě, kde stáli oba tajemní vládci sousedních hor, náhle otevřela skála a byl vidět vchod do jakési jeskyně. Když mlha klesla, spatřil Krakonoš s Rampušákem uprostřed podzemí průsvitnou postavu, jakoby spředenou z mlh táhnoucích se ve dnech podymy nad kamenickým údolím. Měla na sobě namodralý plášť, jehož knoflíky byly z jizerského safíru, a ve tváři vodové oči, ne nepodobné tůním na Čihadle nebo Knajpě. Voněla již z dálky jehličím a měla dlouhé prsty, podobné kořenům buků, které nevyvrátí ani ta největší vichřice. Když se jimi duch dotkl země, cítil každý její záchvěv, i když přicházel až od Bílého Potoka nebo Černické skály.
Když si Krakonoš s Rampušákem prohlédli ducha, jehož stvořili, obrátil se Krakonoš k bytosti v namodralé jeskyni a pronesl několik prorockých vět: "Budeš dbát na to, aby lid v tvém kraji byl pracovitý a spravedlivý, aby chudým křivditi nedal a ve vzájemné lásce žil, nespravedlnost a panovačnost aby trestal a zemi řádně obdělával. A abys mohl zblízka pozorovat život lidí a zvířat, smíš na sebe brát nejrůznější podoby a v případě potřeby se můžeš učiniti i neviditelným."
Krakonoš a Rampušák byli se svým dílem spokojeni a už se chtěli s novým druhem rozloučit a poslat ho do jeho zelené říše, když si Rampušák, dobrý duch Orlických hor, náhle vzpomněl: "Na něco jsme zapomněli!" "Copak to je?" zeptal se Krakonoš. "Nevíme, jak mu budeme říkat ..." "Máš pravdu, na to jsem opravdu zapomněl," přisvědčil Krakonoš. Byla už noc a odkudsi z Černostudničního hřebene začala houkat sova své táhlé muhúúú. "Co kdybychom ho nazvali Muhu?" napadlo vládce Krkonoš. A při tom už zůstalo.
