VLAKEM NA REPLIKU HRADU DO ČERVENÉHO ÚJEZDA
sobota 8. 5. 2008
Stalo se již tradicí, že já, moje bývalá spolužačka Lenka z gymplu a bývalý spolužák Petr ze ZŠ podnikneme alespoň jednou do roka společný výlet. Tentokrát jsme se usnesli na tom, že pojedeme omrknout repliku středověkého hradu do Červeného Újezda nedaleko Unhoště.
Brzy ráno jsme si dali s Péťou sraz u kralupského vrakoviště :-) a za stále teplejšího a teplejšího rána došli na kralupské nádraží, kde už na nás čekala Léňa, která jako obvykle přišlapala na kole z Veltrus. Po této ranní rozcvičce jsme nasedli na osobák do Prahy a ve vlaku dostali od Léni svatební oznámení a způsobili menší haló, když jsme dost hlasitě probírali moderní turisty používající nordicy a vůbec měli výbornou náladu a smáli se celou cestu až na Masarykovo nádraží.
Tam se k nám připojila Péti nová přítelka Markéta, vzájemně jsme se seznámili a dověděli se, že by ráda studovala architekturu a že v rámci tréninku na přijímací zkoušky se pokusí hrad coby skicu zachytit. Moc jsme se na to těšili. Přestoupili jsme na vlak směr Kladno a klasickým motoráčkem za neustálého povídání dojeli na zastávku Jeneč, odkud nás čekalo několik pěších kilometrů do Červeného Újezda.
Ačkoli jsme s sebou měli mapu, dlouho jsme nebyli schopni se zorientovat. Já mám na památky čuch, a tak jsem vcelku neomylně nabrala správný směr a už se ťapalo. Teplo bylo čím dál tím horší, asfaltová silnička, po které jsme šli, byla lemovaná pouze sem tam nějakým stromem a nebylo se kam schovat. Asi po dvou kilometrech nám začalo připadat, že uhýbáme od vytyčené trasy a Lenka se rozhodla najít zkratku. Prozkoumala mapu a zavelela do pole s metrovým obilím. Zpočátku poměrně jasná cesta se brzy začala ztrácet v moři zeleně a záhy jsme také zjistili, že traktor, který nás před chvílí míjel, obilí hnojil. Naštěstí to byl nezapáchající postřik, ale byli jsme díky němu pěkně mokří a navíc rozmáčel hlínu na poli, která z našich bot vykouzlila těžké bahenní bambule.
Nacházeli jsme se již ve druhé polovině pole a vracet se nemělo smysl. Přetrpěli jsme toto dobrodružné intermezzo k nejbližší zpevněné cestě a okamžitě si sundali promáčené boty i ponožky, svázali je tkaničkami k sobě, přehodili přes rameno a další dva kilometry do nejbližší hospody šli naboso. U místních štamgastů jsme okamžitě vzbudili ohlas a raději si fofrem objednali a přesunuli se ven ke dřevěným lavicím. Naproti hospodě se nachází areál fratniškánského klášter Hájek, který jsme měli také v plánu navštívit, ale
zjistili jsme, že je přístupný pouze v době mší. Klášter je obehnán vysokou zdí, a tak jsme opravdu neviděli téměř nic. A to jsme přišli pokorně bosí... :-) Dále jsme už ale raději putovali obutí.
Do Červeného Újezda jsme dorazili zplavení a chvíli marně hledali vstup do hradu. Obíhali jsme ho ze všech stran a teprve na konci obce našli dlouhou štěrkem vysypanou cestu vedoucí na parkoviště u hradu. Markétu jsme usadili na nízkou zídku s listem čistého papíru a těšili se na výsledek. Nechali jsme ji v klidu pracovat a zašli si na prohlídku.
Hrad je skutečně unikátní, působí jako pohádková kulisa a obdivuji úsilí jeho majitele. Vytvořil velmi zajímavé dílo. Architektonicky se v něm prolínají různé slohy s fantazií stavitele. Výsledek je místy lehce kýčovitý, avšak především dětem se zde musí extrémně líbit. Máte-li pochopení pro pseudostavby, vřele tento hrad doporučuji. Je úžasně barevný, příjemný, upravený a jeho okolí je malým skanzenem.
Po prohlídce jsme s Léňou ještě zašly do místní krčmy s dobovými pokrmy našich předků. Krmě byla výtečná, ale trochu nás zarazila vysoká cena dříve naprosto obyčejných pokrmů jako jáhly, pohanka, halušky... Za to, co bylo dříve považováno za jídlo chudých, se dnes platí nehorázné částky. Po občerstvení jsme si konečně prohlédli dílko Markéty, povedlo se, skutečně jsme bez problémů poznali v její skice navštívený hrad.
Protože trať z Prahy na Kladno není příliš frekventovaná a už vůbec ne, co se týče zastávek jako Jeneč či Pavlov, zjistili jsme se, že nám za chvíli odjíždí na dlouhou dobu poslední vlak. Shodli jsme se, že rychlejší bude cesta na zastávku v Pavlově a svižně jsme se ji vydali vstříc. Nebyli jsme si zcela jistí, zda jsme nabrali ten správný směr, zkrátili si to opět přes pole, tentokrát však vyšlapanou cestou, která nás neomylně dovedla do Pavlova na zastávku. Sotva jsme stačili na lavičce na peróně trochu vydechnout, přijela Regionova a odvezla nás zpět do Prahy.
V ní ještě došlo k malému humornému incidentu, kdy Léňa, koukajíce na dveře od wc tvrdila,
že jí nikdy nejdou zevnitř zamknout. V tom vzala Markéta za kliku a nám se naskytl pohled na čůrajícího pána. Zřejmě měl stejný problém jako Lenka :-) Celou cestu do Prahy jsme mazali karty, Péťa s Markétou vystoupili ve Vysočanech a my se rozhodly stihnout osobák z Masaryčky tím, že vystoupíme v Bubnech a bleskurychle se přesuneme do Holešovic. Bleskurychlý přesun hopkáním přes koleje se sice podařil v rekordním čase, avšak zbytečně, protože jsme zapomněly, že o víkendu je frekvence spojů méně častá než ve všední den, tudíž jsme v Holešovicích, v té pustině, čekaly mnohem déle, než bylo v plánu :-) Celkově se výlet vydařil, byl vtipný a nevšední.
