EXPEDICE SLOVAČ 2010
1. den (sobota 4. 9. 2010):
V sobotu 4. 9. 2010 jsme po roce opět vyrazili na Slovač. Loňská dovolená nás nadchla, a tak jsme si ji chtěli letos zopáknout, i když v maličko jiném složení, které zahrnovalo mě, Kyblika, Válce, Doctora a Petra. Já s Kyblikem jsme ráno odjížděli o něco dříve, aby Kýblova Felcka měla aspoň trochu náskok, v závěsu za námi Petr se svým Berlingem, naložený Válcem a Doctorem. Celou cestu na Slovač lilo jak z konve a moje mamča neustále provokovala smskami, jak v Kralupech svítí sluníčko. Potkali jsme se kousek za Prievidzou a dále pokračovali společně až do Jazernice. Sraz měl být u kostela, ale jelikož jsme se našli již dřív, s nalezením č.p. 117 nebyl až na malé zaváhání u železničního přejezdu žádný problém. Při otáčení za tratí jsme narazili na našeho ubytovatele, který již delší dobu sledoval naše zmatené počínání. Náš baráček se nacházel ve vilové části obce Jazernica v zánovní výstavbě, kterou v posledních dnech postihla povodeň, doteď dost patrná. Po ubytování jsme zatopili v krbu, jelikož ve studeném domě by se asi nedalo vegetovat, vyzkoušeli v několika divých kláních pink-ponk a první
večer strávili ve zdejší čtyřkové nálevně s místními svéráznými štamgasty a okoštovali pivo zn. Martiner. Jelikož bylo poměrně sladké, chutnalo snad jen mě, jakožto zástupci nežného pohlaví :-) Já, Kýbl a Válec jsme po jednom půlitru odešli, Petr s Doctorem dali ještě pár kousků a odhodlali se prozkoumat okolí. Po exkurzi v hospodě jsme koukali na Zombieland, zatopili a šli hají.
Hláška dne: Jo, něco se tam tyčí, ale je to tak daleko v piči :-) (Kýbl na moji poznámku, že tamhle je hrad Buchlov)
2. den (neděle 5. 9. 2010):
Na druhý den na Slovači jsme naplánovali výlet do baně Cígel, která však byla po povodních nepřístupná. Změnili jsme plán a jeli se podívat na zámek v Bojnicích, vyfuněli stovky schodů do třetího poschodí, viděli krásné zámecké komnaty (co se týče mě) a krásnou průvodkyni (co se týče kluků) :-) Cestou ze zámku jsme navštívili místní Slovenskou restauraci v domnění, že dostaneme odpovídající jídlo. Jako správní turisté jsme si dali halušky ve třech podobách, Válec a Doctor zvolili kuřecí cosi, ale obojí vyšlo nastejno. Jídlo bylo studené, chuť rozhodně ne slovenská a ceny ryze evropské. Příště se slovenskými restauracemi opatrně :-) Po obědě jsme jeli nakoupit do Prievidze, pořídili zásoby na příštích 24h a na mé přání pokračovali na zříceninu hradu Sivý Kameň,
kam jsme se vyšplhali jen já s Kyblikem a kluci na nás čekali v hospůdce pod hradem při Topvaru. Večer jsme udělali první grilovačku. Já se šla předtím ještě projít na Jazernické jazierko a rašeliniště u Ivančiné. Přišla jsem poněkud vyfoukaná a hladová, takže steaky z Tesca přišly k chuti. Když se ochladilo, přesunuli jsme se na baráček, hráli člověče a sledovali show Československo má talent. Docela sranda :-)
Poznatky dne: nekupovat čínské pálky a míčky na pink-ponk za jedno euro v Tescu, jsou na hovno :-)
3. den (pondělí 6. 9. 2010):
V pondělí jsme s Kyblikem vstávali o něco dříve než ostatní a vyrazili na výlet na Malou Fatru. První zastávkou byla zřícenina hradu Sklabiňa se zuřivým vlčákem, poté jsme pokračovali do Terchové, kde jsme si v Kulturním domě dali výtečný oběd a posilněni si to namířili do Janošíkových dier. Túra stála za to, byl dostatek vody, vodopády byly nádherné, šlapali jsme korytem potoka až do koliby v Bielém Potoce, kde jsme zjistili, že jsme cestou špatně uhnuli. V kolibě jsem zaplatila tři eura za kafe a koláč, jen aby se Kyblik mohl vy**at a vrátili jsme se zpět po modré do výchozího bodu ve Štefanové. Cestou nás chytly kroupy, byli jsme za**aní od místního lepkavého bahýnka a takto upravení jsme pokračovali do Tesca v Žilině, ke kterému jsme se ve finále vůbec nedostali a raději odložili nákup až do Martina.
Když holt někdo do vjezdu na parkoviště postaví bagr... Kluci během dne navštívili Turčianské Teplice, velmi výhodně a dobře se najedli, nakoupili, a když jsme se vrátili dom, už hořel v krbu oheň a zbývalo jen hodit maso na rošt a usušit svršky a promočené botky. K večeři byly buřty, naložená krkovička a nějaké to pivečko s mým lambruscem.
Kýbl na mou otázku, zda by k dnešnímu raportu ještě něco doplnil: Já už vážně nic nevím. Já sem vlastně nikdy ani nic nevěděl, takže vlastně nic novýho :-)
4. den (úterý 7. 9. 2010):
Ráno byla vstávačka kolem půl osmé a o hodinku později jsme si to už razili směr geografický střed Evropy poblíž obce Kremnické Baně. Počasí bylo po ránu téměř mrazivé, na kraj padla hustá hmla a nebylo vidět na 20 m. Trochu nám to kazilo náladu, ale když jsme se přiblížili ke Kremnici, hmla náhle zmizela a na dnešní první zastávku u kostela sv. Martina nám zasvítilo sluníčko, které nás pak nečekaně doprovázelo celý den. U středu Evropy jsme udělali společné foto, já si odlovila svou první životní zahraniční kešku (další jsme bohužel ani po důkladném pátrání nenašli) a pokračovali jsme do Kremnice. Hodinku jsme courali po městě, Petr mi pomohl odlovit další dvě kešule, vyfotili jsme si místní městský hrad a v 11h šli na prohlídku Kremnické mincovny, která stála opravdu za to. Jen nám mohli dát od cesty pár bedýnek euro :-) Hladoví jsme se vydali do Zvolene, kde jsme po chvíli pátrání poobědvali v místní restauraci, kde se nejspíš zastavil čas a vládl dosud hluboký socialismus, nicméně jídlo bylo výborné, jen pivo maličko teplejší. Po obědě přišla na řadu prohlídka Zvolenského zámku, kterou jsem ale absolvovala jen já, zatímco kluci se občerstvovali v zámeckém kaféčku. Paní na zámku byla velmi řečná a zahraniční turistka z Čech ji evidentně zaujala :-)
Následovala prohlídka repliky pancéřovaného vlaku Hurban a po ní dobového, na nádraží stojícího, pancéřovaného vlaku Štefánik. Škoda jen, že jsme nemohli nahlédnout do jeho útrob, ale i tak se především Válečkovi mašinka moc líbila :-) Poslední zastávka dnešního dne byla v Tescu a Bille v Turčiankách, abychom doplnili zásoby a mohli si k večeři ugrilovat něco dobrého. Doctůrek ke všemu objevil v regálu své oblíbené jednotlivě balené kapučínko :-) Večer probíhal ve vzdělávacím duchu za sledování DVD z exkurze na Štefánikovi. Zase jsme o něco chytřejší :-)
5. den (středa 8. 9. 2010):
Dnes jsme si s Kyblikem naplánovali prohlídku Harmanecké jaskyně, ale jak jsme později zjistili, pěkně jsme si tím na**ali do bot :-) Kluci odmítli šplhat se 40 min. do kopce a udělali dobře. Od rána lilo jak z konve, kopec nebyl kopec, ale pořádný krpál a k jeskyni jsme přišli úplně mokří. Zvenku deštěm, zevnitř potem. Naštěstí se nesplnily naše obavy, že by „jaskyňa vzhľadem k nepríznivému počasiu nepremávala“. O něco později dorazila ještě rodinka s dvěmi malými dětmi, které jsem celou dobu opravdu obdivovala. Po exkurzi v jeskyni jsme si dali oběd v Bánskej Bystrici v restauraci Kapitol, kam jsme zavítali poprvé a určitě naposled. S obsluhou jsme nebyli zrovna spokojeni, a abych si to nějak vynahradila, šlohla jsem jim trojkovou skleničku od kofoly :-) Další zastávkou byl v září již nepřístupný hrad Slovenská Lupča, což mě trochu naštvalo, ale nezbývalo než pokračovat dál na národní kulturní památku Kalište, obec, která byla stejně jako naše Lidice ke konci války vypálena. Celý den pršelo, takže jsme se na baráček vrátili mokří, špinaví a hladoví.
Kluci se dopoledne vydali na průzkum do Martina, skákli na obídek, který Válcovi tak chutnal, až se nám z toho opotil na vláskách a Doctor si pochvaloval místní pěkné servírky. Poté doplnili zásoby ve zdejším nákupním centru a zašli se podívat do Slovenského národního muzea,
Petr s Válcem jednou, Doctor pro velký úspěch třikrát :-) Jednou se šel informovat, co je v muzeu k vidění, podruhé, jak mají otevřeno a kolik je vstup a po třetí pro socialistický pohled za 1.80 Kčs, nyní ovšem již placený v tvrdé evropské měně. Poté ještě zaperlil při odjezdu, kdy ho kluci nechali 30 m od auta bez dozoru a než se stačili rozkoukat, Doctor nabral směr neznámo kam (rozhodně ne k zaparkovanému autu) :-) Večer proběhla další grilovačka, při které Válec hledal své patnácté pivko, které posléze objevil zamrzlé v mrazáku a nechával jej roztát venku na špalku vedle sekyry. Tuším, že tam roztává dodnes...
6. den (čtvrtek 9. 9. 2010):
Dnes ráno jsme za trvalého deště a konstatování: "a chčije a chčije a chčije" hromadně vyrazili do Banskej Bystrice do Muzea Slovenského národního povstaní. Muzeum sídlí v monumentální socialistické stavbě v centru města, momentálně trochu nedůstojně obklopené pouťovými atrakcemi. Nicméně expozice byla povedená a líbila se nám, stejně jako vojenská technika rozestavená kolem budovy muzea. Nahlédli jsme i do letadla, které bylo veřejnosti zpřístupněné v parku, a pokecali si se starým pánem, který zde vybíral vstupné. Chtěli jsme si prohlédnout i místní hrad, ale nenašli jsme do něj ani vstup, natož nějakou expozici. Hlavní brána do hradu vedla totiž do restaurace... Z hladu jsme se rozdělili na dvě skupinky, Válec s Doctorem zašli na jídlo do steakhousu a já, Petr a Kyblik do pizzerie, kde měli sakra malé záchodky :-) Poté jsme dali sraz u auta, zoufale a neúspěšně hledali mojí kešku a pokračovali do Hronseku a Čerína, kde jsme si prohlédli dva kostely, oba bohužel jen zvenku. Protože bylo ještě poměrně brzy, stavili jsme se cestou zpět ve Španie Dolině, báňské obci. Vzhledem k počasí jsme si prohlédli jen náves a technické památky, nacházející se v blízkém i vzdálenějším okolí obce, si necháme na příští roky. Po příjezdu se udělalo doslova nádherně a byla by škoda
toho nevyužít, tak jsme ještě s Kyblikem vyrazili do Gaderské doliny a na zříceninu hradu Blatnica, kterou máme kousek od baráčku. Kýblova navigace má však poněkud svérázný smysl pro humor, protože nás vedla polní cestou doslova utopenou ve vodě, ale protože jsme se nechtěli vracet, vyzkoušeli jsme vodotěsnost Filcky, která díky bohu obstála. Cestu zpět jsme ale zvolili sušší variantu :-) I proto, že Kýblovy La Sportivy jsou svině klouzavý a měl co dělat, aby se s téměř hladkými podrážkami nezabil. Večer proběhlo další grilování a sledovačka televízie.
7. den (pátek 10. 9. 2010):
Ráno jsme se posbírali a vydali se na poslední výlet našeho slovenského oddechu. Ještě před odjezdem našel Doctor svůj od včerejška postrádaný jogurt, když ho Kýbl Filckou přejel před vraty. Na přání Kyblika jsme vyrazili ve dvou autech do Martina do Muzea slovenské dědiny s tím, že kdyby se udělalo náhodou pěkně, trhneme se a pojedeme na túru do Súlovských skal. Už cestou se opravdu udělalo líp, ve skanzenu jsme byli jedni z prvních, navštívili jsme zdejší maličko pochybnou krčmu s nabídkou bufetu a jelikož jsme měli hlad, zastavili jsme se v Martine a zašli se najíst na pěší zónu. Petr vybral poměrně pěkně vypadající restauračku s příjemnou atmosférou a než jsme se stačili vzpamatovat, stála před námi písmenková polévka a lístek s dnešním poledním menu. Petr trochu nechtěně odsouhlasil, že si z něho vybereme, tak jsme si dali čtyři řízky a jeden segedín a kromě toho, že jsme se s číšníkem jaksi nemohli domluvit, ani se nás nezeptal, co chceme k pití. Takže jsem po dojedení nelenila a napila se ze své 1,5 l lahve. Navíc hajzlíky měli ještě menší než včera v pizzerii a to tak, že jsem si sedíce na míse opírala hlavu o dveře. Protože počasí pořád vypadalo přijatelně, vyrazili jsme s Kyblikem směr Súlov a kluci na hrad Strečno. Než jsme ale dojeli do Žiliny, obloha se zatáhla a i vzhledem k nedostatku času jsme přehodnotili plány a zajeli se podívat na Budatínský zámek, značně zchátralý.
Pak jsme nabrali směr Strečno, kde jsme ještě zastihli kluky, takže jsme se vraceli společně přes Tesco v Martine. Poslední večer probíhal v duchu předešlých, jen kluci koupili místo pár piv celý teskácký vozík chlastu :-) Já dojídala zbytky a zásoby z domova a předešlých dní, dopisovala raporty, kopírovala fotky a čekala, až se mi udělá hermelíneček :-) I Petr udělal hermelín a la co dům dal a byl výborný. Po véče jsme začali lehce balit a připravovat se na zítřejší odjezd. I přesto, že nám tu vcelku vytrvale lilo a Válečka bolel zoubek, byla dovča skvělá, viděli jsme spoustu zajímavého a užívali si týdne mimo naše středočeské Kralupy.
Postřeh dne: naučit se pískat na prsty, občas se to hodí
8. den (sobota 11. 9. 2010):
Něco před devátou hodinou ranní jsme si přenesli svoje saky paky do přibližovadel a rozloučili se s paní domácí a naposled hodili smutný pohled na své přechodné bydlisko. Z části proto, abychom zde něco nechali, ale hlavně, že slovenský pobyt se pomalu uzavřel a tím pádem se stal historií. Snad to v každém z nás zanechá nějaké příjemné vzpomínky pro léta budoucí. A pak jsme odjížděli směr Česko, kluci přímo, já s Kyblíkem málem přes Maďarsko (vivat GPS!), ale nakonec jsme všichni šťastně dorazili kolem 15:30 do Kralup ;-)
